Eseje a úvahyFilm, videoKulturaPop-psychologieRodinaSpolečnost

JUDY: SKVĚLE ZAHRANÝ ZMAR

K FILMU: Reneé Zellwegerová je chvílemi tak odporná, že se na ni nedá až koukat. A chvílemi tak okouzlující, až nemůžete oči otevřít. Oskara si za tuhle kreaci zasloužila věru tvrdě.
To, jak vypadá, to se dá namaskovat. To, jak hraje, jaká v těch scénách je, to se namaskovat nedá.
Docela jsem se o ni, o Renée, ne o Judy, bál.

Filmový příběh mluví o týrání hereček, zejména mladých, pro kasovní úspěchy. To, co musela Zellwegerová do toho filmu dát, jde ale taky na samou hranici týrání. A u ní to není zdaleka poprvé. Její proměny, ztloustnutí či vyhubnutí, přechody od uhrančivé živočišné krásy k hnusu zavánějícímu smrtí, provázejí velkou část její kariéry.
V tomhle je úžasná. V původním smyslu slovanského „užas“. Ohromení až strach z toho jde.
Že nelze mluvit v jejím případě o týrání, že se tahle zralá herečka sama dobrovolně rozhoduje pro tak výrazné proměny, jdoucí za hranici fyzického utrpení, že je to „jen“ její skvělá herecká kompetence?
Hm… A jak k ní přišla? K té úžasné herecké kompetenci ztýrat se tu tloustnutím, tu hubnutím, tu pitím, tu…
Jako psycholog jsem přesvědčený, že v některých chvílích Renée Zellwegerová vůbec nehrála nešťastnou závislačku Judy. Jsem přesvědčený, že byla Judy.
Jinak by tu roli ani vzít nemohla…

Ten film jede bez skrupulí přes emoce, dává to jak Mike Tyson na solar a to, podobně jak on, docela hnusně, špinavě. Až na pár lyrických scén a povinné hollywoodské grand finále, kde si zapláčete.

Jenže ty nejsilnější scény jsou ty scény o jakoby bagateliích běžného života. Dort a večeře u dvou gayů.
V nich se v té syrové čistotě objevuje podstata životního zmaru: Judy nežila.
Nežila prostý život mimo zemi čaroděje Ozz, mimo kašírovaný život hvězdy. Hvězdy zářící, hvězdy explodující a hvězdy, která imploduje sama do sebe.
Dát si kus dortu bylo pro ni nepředstavitelné, jako kdysi pro dva gaye jít spolu na koncert a držet se za ruce.

#metoo vsuvka
Jasně, žijeme v době #metoo. Tlustý producent se židovským jménem Mayer (přesněji Lazar Mayer nebo Eliezer Meir) je zjevně přiznanou metaforou jiného producentského hnusáka se židovským jménem (to propojování #metoo s antisemitismem nechám raději být). Jenže ty hodně silné pasáže s Mayerem, zejména ta poslední v kašírované stodole, kde hraje svou roli jeho ruka a její dekolt, ty nejsou jen úlitbou #metoo aktivismu. Ty tam naprosto patří! Protože takhle nějak se to asi dělo… Rozdíly mezi producentem filmového studia, mezi pasákem nebo mezi „doktorem“ v nějakém totalitním lágru se docela stíraji. Bylo hrozný svinstvo.
Jenže dost podstatně mi tam k tomu obvinění tlustých bílých bohatých mužů chybí ještě výraznější obvinění rodičů! Někdo ty holky (i kluky) pod ty prasácký ruce strkal a dál strká. Na ty by se měla zaměřit kampaň #metoo zejména. Nikoliv jen na predátory, ale zejména na ty, kdo je krmí!

K PŘÍBĚHU: Příběh Judy Garlandové je skutečně esenciálním archetypem zrodu a zániku hollywoodské hvězdy. A jako takový svádí ke zkratce, k černobílému vidění, k tomu, abychom našli jednoznačné archetypální postavy: Kdo je chudák oběť, kdo je hlavní zloduch.
Tak to ale nefunguje. Tedy mimo film.
S největší pravděpodobností mohl bejt tlustej Mayer prasák, sadista, manipulátor a hlavně psychopat. A mohlo to bejt stejný ve všech velkých studiích té doby (skoro do dnešních dob).
A pak bychom lehce viděli Judy jako jednoznačnou oběť, jako zneužitou dívenku.
Co si ale pak máme počít s příběhem největší konkurentky Judy, do jaké škatulky máme zařadit Shirley Temple, které Judy vyfoukla roli Dorotky. Která, ač byla dětská superstar u stejného studia a pod stejným Mayerem, se neuchlastala, rozvedla se jenom jednou, měla dobré vztahy se svými dětmi a prožila celkově velmi úspěšný život, včetně úspěšné kariéry mezinárodní diplomatky a velvyslankyně.
Nene, ona ta zjednodušení v realitě moc nefungují. A tzv. „obětem“ šoubyznysového zneužívání moc neprospějeme, když jejich roli bezmocné oběti budeme adorovat a přehánět, když jejich zneužívatele budeme v pompézních mediální procesech zpětně popravovat a mazat z historie.
I oni jsou součástí naší historie, životního příběhu nás všech.
Každém, koho se kdy dotkl nějaký z těch velkých hollywoodských spektáklů, vlastně už od děl Charlieho Chaplina, vstoupil do života i nějaký ten pan Mayer, zneužívatel a tyran, i nějaká ta Judy, oběť zneužívání. Bez nich by totiž ta díla nevznikla. Taková je realita, přepisováním příběhů se nezmění…

2 thoughts on “JUDY: SKVĚLE ZAHRANÝ ZMAR

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..