Je doba rozhodnutí!

Tím končí můj rozhovor v Bulletinu o duševním zdraví dítěte, který se mnou vedla Vladimíra Ludková (místostarostka MČ Praha 8 a nově zvolená senátorka, organizátorka skvělé konference @Čím je krmíme, takové jsou).

V tom rozhovoru mne najdete. Budete-li chtít.
A nebudete-li hyperkorektní a hypercitliví.
To se Vás pak může leccos dotknout.

No a co jako?

“Jsem, který jsem”, sděluje nám Bůh (Ex 3-14). A také nás nabádá, abychom byli k obrazu jeho.

A to ctím.
Jsem, jaký jsem. Berte, nechte bejt.

…

Tady je celý text rozhovoru:

Jak jsme urazili jídlo?

Jak jsme jej urazili? Strašně! A na mnoho způsobů. Třeba tím, že jsme jej obvinili, že je zlé a že nám škodí.
Nebo naopak jsme si jej zbožštili, udělali z něj modlu.
Ještě víc jsme jej urazili, když jsme ho začali analyticky rozpitvávat, když jsme ze svíčkové od babičky udělali hromádky glycidů, sacharidů a aminokyselin, když jsme místo jeho vychutnávání začali rozpočítávat.

Jídlo je součástí dětských říkadel a obrazových ztvárnění, v čemž se skrývá mnoho symboliky, máte nějaké oblíbené zpodobnění jídla?

Mám. Třeba buchty. V pohádkách o Honzovi. Protože ty jsou úžasnou a laskavou metaforou toho, co do nás naše mámy (optimálně i s tatínky) od mala cpou, tedy naplňují, čím nás vykrmují, tedy posilují, a s čím nás posílají do světa, tedy jak nás na ten svět a na naše úspěchy v něm vybavují. A dobrá máma (i táta) naučí syna i nějakých těch buchet se vzdát.
A právě to Honzu dovede k princezně, tedy k úspěšnému vlastnímu osobnímu, vztahovému a rodinnému životu.
Mně to přijde prostě jako moc zdravá a trefná metafora.

No a pak “chléb vezdejší” v kontextu Otčenáše, protože jídlo má být vnímáno jako dar od někoho či něčeho, co nás převyšuje. Pro někoho to může být dar Boží, pro jiné třeba dar Země, Vesmíru. Důležité je na tomhle zpodobnění to, že darem se neplýtvá, dar má být ctěn.
Protože když jej znectíme, už ho příště nemusíme dostat…

Kam se vytratilo „hodování“ a umí si lidé jídlo i dnes užívat?

No, hodování ve smyslu bohaté, až obžerné hostiny, to se nikdy nevytratilo, naopak, v té konzumní a pokleslé podobě zažívá boom.
Leč vytratilo se k čemu to hodování naší předci měli. K oslavě hodu.
A co že to byl hod?
Hod, nebo ve staroslověnštině god, byla časová jednotka, označující dobu jednoho východu Slunce k druhému. Rusové si z toho jednoho dne při svém velikášství udělali rovnou rok, “год”, nám z toho zůstala naopak malá hodina.
Hod měl své dvě části, světlou a tmavou, den a noc.
A některý dny byly něčím zvláštní, významné. Dny sklizně, den narození, dny Boží. Boží hod. A tyto, pro komunitu významné, dny se slavily.
A protože se tak dělo prokazatelně po mnoho tisíce let, lze to považovat za evoluční adaptaci, tedy za nejspíše pro lidstvo smysluplné a přínosné chování. Nějaké dny, události, si označit za významné a užít si jejich oslavu, posvětit je obětováním, velkou investicí, protože je dobré si připomenout, že naši předci žili téměř neustále v hladu a obžerná hostina byla ekonomicky bezpochyb pochybná.
A protože se tento zvyk fakt držel tisíce let, je též bez pochyby, že je pro lidské společenství přínosné jednou za čas takto plýtvat, za podmínky, že tak činím s respektem k tomu, co vlastně slavím, Ne tedy k tomu obžerství, to není ctné, ale s respektem k úrodě, ke sklizni, k životu…

No a ten respekt k tomu vyššímu smyslu i respekt k ověřené zkušenosti předků, ten se vytrácí.
Zůstává obžernost a plýtvání.

Přesto v jistém smyslu ono „chození na kafe“ a „na pivo“ je o určitém druhu sociálního kontaktu nad nějakým pokrmem a ten tmelící prvek zůstává zachován, vždyť není třeba opulentních hostin.

Přesně tak. Stačí společně zajít na kávu (nebo jak říká jedna moje klientka “na dvě dvojky kávy”) a pobýt spolu.
Být spolu, jako přátelé, jako rodina či dokonce jako manželé (ach, jak já jsem konzervativní), tedy ukázat se, projevit se jako “bližní”, mezi jinými lidmi.
Nebát se ukázat, pochlubit tím, že jsme spolu, že jsem na zákusku se svými dětmi a na víně se svou ženou.
Však ať to ostatní vidí! Ať je jasné, kdo jsou si bližní.
No a to se zase jaksi rozpadává, nebo spíše roztéká. Sedím s ženou na večeři a oba si ji fotíme o posíláme každý svým jiným bližním na své sociální sítě. Narušujeme si tak intimitu. A nenechme se mýlit, jak se chováme k sobě u jídla, podobně to pak máme i jinde, třeba i v sexu. Jak se mám cítí bezpečně v intimitě s někým, kdo si sdílí mimo náš vztah?

Mluvil jste o bezpodmínečné lásce rodičů k dětem po narození, jako o základním stavebním kameni ve vývoji a výchově. Kdy se z ní stane škodlivá brzda?

Nikdy. Láska, je-li skutečnou láskou, nikdy nemůže být škodlivá. Může, a dokonce i má být, brzdou.

Zralá a zdravá láska má být totiž odpovědná. A svoboda nemá být chaos.

Láskyplný rodič tedy má umět své dítě brzdit v jeho tendenci k chaosu, aby z něj mohl být v dospělosti svobodný člověk.
Jako klidně, v situaci rozjíveného dítěte u křižovatky se každý může rozhodnout být liberálním, nebrzdícím rodičem následně mrtvého dítěte, nebo direktivním, brzdícím rodičem dítěte, kterého auto nepřejede.Já se rozhodl. Jak vy?

Láska je však živá, jako lidé, kteří ji prožívají. A stejně jako oni, i ona se má vyvíjet. Tou škodlivou brzdou se stane, když se láska k dětem nevyvíjí spolu s nimi, když ustrne. Jenže to pak není láska, to je majetnický a závislostní vztah, který má zhoubnost rakoviny.

Píšete často o hranicích ve výchově, zaznělo to i ve vašem příspěvku, jak se to má s nimi ve vztahu k různým výchovným trendům?

Myslím, že jsem to naznačil tou metaforou o křižovatce a přejetém dítěti. Zdá se vám to drsná metafora? Statistiky dětské sebevražednosti jsou drsnější.
A děti, zejména dospívající a zejména dívky se nám dnes nehroutí z příliš přísně nastavené výchovy rodičů, z příliš drsného drilu ve školách.
Hroutí se z nejistoty, postmoderní ideologie rozpouštějící pevnost vnímání reality jako toluen mozkové buňky.
Jenže realita sama o sobě zůstává.

Žijeme ve fyzikálně limitovaném světě.
Třeba taková gravitace. Zakopnete, spadnete. Když vás budou vaši rodiče příliš dlouho držet za ručičky, příliš vás oblepí ochrannými pomůckami, pak možné o té gravitaci nebudete mít tucha. Než jednou, naprosto nepřipraveni, bez rodičů a přilbiček, v životě zakopnete. Nebo když vás nakopne.
To bude bolet!
A fňukáním, vyčítáním nebo nenávistí ke gravitaci si nepomůžete.
Když Newtonovi spadlo na hlavu jablko, nešel si stěžovat na gravitaci, neskandoval s transparentem po náměstích, že je gravitace fašistická, prostě ji uznal, přijal a vypočítal! I když měl na hlavě bouli.

To je potřeba dětem nabídnout. Život a svět, jaký je, a že je jim nabídnut k užívání, že je báječné místo k narození, jak dí Ferlinghetti.
Má však svá pravidla, hranice.
Nabídnout dětem spíše víru v pevnost, než tekutost. Vést děti k anti-křehkosti.

Vyplývá z toho tedy, že pokud nejsou jasně stanovené hranice, tak naopak dítěti takovou výchovou ubližujeme?

Tak hlavně jim lžeme.
Jak už jsem naznačil výš, žijeme ve fyzikálně determinovaném vesmíru. Je limitován třemi konstantami. Gravitační konstantou, rychlostí světla a Planckovou konstantou. No a ta má vliv na to, že vše má své limity. Aby držely atomy pohromadě, aby držely pohromadě molekuly, orgány. Stejně tak i náš vývoj má své evolučně a neurofyziologicky nastavené limity, třeba časová okna, do kterých se musíme v rámci plnění vývojových úkolů trefit, jinak máme holt smůlu.
Pokud se nenaučíme víře, že svět je báječné místo k narození, pokud nemáme jistotu té bezpodmínečné lásky v prvních dvou, max. třech letech života, pak máme problém.
Pokud se nenaučíme mluvit a mluvením přemýšlet do 4-5 let, pak máme problém. Atd.
Všude samé limity, které nejde občůrat.
A pak si někdo přijde s konceptem výchovy bez hranic, nepokrytě dětem lže a učí je, aby ten svět a jeho pravidla občůrávali?
Vždyť je to sprostý, todleto.
Nejen, že je to v rozporu s realitou, je to prostě sprostý, zejména k těm dětem.

Vedeme je k neférové hře, kterou nemůžou vyhrát, jednou si prostě načůraj na vlastní boty. Kvůli nám. Vedeme je k záhubě, ale máme plná ústa načechranných slov. Že nám není stydno. Mně teda je!

Řekl jste, že chceme-li trpělivé děti, musí trpět. Pojďte nám tu myšlenku přiblížit, protože my nechceme, aby naše děti trpěly.

Pro Boha, kdo si přeje, aby jakékoliv dítě trpělo, ten je úchyl nebo zrůda! Přát dětem utrpení je zrůdné.

Jenže je to nespíš nemine, ani když jim to nepřejeme!
My lidé jsme byli asi 200 000 let lovci a sběrači. Kočovníci. Děti mívaly bezpochyb častěji hlad, než pocit komfortu v břiše. Pak přišlo zhruba 15 000 let zemědělství. Děti měly stále hlad a k tomu musely od mala dřít. Pestrost stravy se vytratila a přišly nemoci bez možnosti vzít si nurofen.

Prokazatelné statistky sdělují, že v 19. století dožilo dospělosti jen každé druhé dítě.
Ve 20 letech 20. století v ČR byla úmrtnost malých dětí okolo 20%.
Utrpení a strádání je DNA lidského rodu a týkalo se vždy zejména dětí. Protože dítě je docela bezbranné, bez mocné.
K té moci musí dospět, a to prostě u lidí trvá roky! To taky nejde občůrat. Proto vždy bylo nezbytně nutné pomoci dětem k tomu, aby dokázaly svá strádání v dětství zvládnout tak, aby z toho v dospělosti učinily výhodu. Už třeba jen tím, že si řekly “Ty jo, já toho tedy zvládl!”.

Zažije-li dítě zdání moci dřív, než má tu moc skutečně, ohrozili jsme jej.
Zažívá-li dítě zdání bezpečí, aniž by vnímalo rizika světa, ohrozili jsme jej.

Takže pokud nám skutečně jde o děti, pokud nám skutečně jde o to, aby netrpěly víc, než nutno, pak vnímám jako zdravé jim pomoci natrénovat tzv. resilienci, tedy nezdolnost, která se učí souběžnou kombinací bezpodmínečné lásky spojené s vystavováním dítěte přiměřenému stresu a učením se z něj.

Jenže je tu ještě jedna verze příběhu: Nechceme, aby naše děti trpěly, kvůli sobě. Protože nás to bolí. Protože to nezvládáme. Protože je to prostě těžké.

No pokud to tak je, kupte si raděj želvu.

Láska k dětem bolí. Tečka.

Jestli pro něco platí „s mírou“, je to pro stravovací návyky. Od kolikátého pytlíku brambůrek by mě rodič zpozornět.

Od prvního! Optimálně tedy před prvním pytlíkem brambůrek, protože proč brambůrky?
Pytlík brambůrek vlastně nemá co dělat v tématu “stravovací návyk”, protože to dítě většinou nejí kvůli stravě, ale kvůli nějaké neurotické kompenzaci. Nejen tedy dítě, buďme k sobě upřímní.

Jenže když ony ty brambůrky jsou fakt šikovně vymyšlený, že jim náš mozek lovce-sběrače nedokáže odolat. Křupe to, takže to evolučnímu mozku připomíná křupot kostiček ulovených zvířátek, intenzivně to voní, a čich, ten je pro lovce na prvním místě! A ke všemu si od těch lovců-sběračů neseme v sobě gen žravosti, protože tehdy nebyly ledničky a když jste nalezli třeba strom s ovocem, žrali jste do puknutí (než jsme objevili, že se to dá zkvasit a tak to vydrží dýl).

Jasně, občas “selžeme”, místo stravovacího návyku jede zlozvyk.
Takže měním odpověď:
Rodič má vždy zpozornět KAŽDÝM pytlíkem brambůrek, stejně jako má být sakra pozorný vlastně ke každému jídlu, které dítěti poskytuje. Vždy to má být s rozmyslem, s uvědoměním.
S jídlem to má být furt něco jako “zen” nebo modlitba.
Vždy tu má být uvědomění “že je to dobré a v čem je to pro dítě dobré”. Dobré ve smyslu dobra, ne dobroty.
A taky to má být zdravé. Pokud má synek za sebou náročný den ve škole, kde se i hýbal, po škole měl pohybovou aktivitu, je pátek, děláme si doma kino, zítra vyrazíme na pěší výlet, pak proč ne ty brambůrky na “doladění atmosféry” a taky za odměnu. Ale čipsy místo svačiny nebo večeře? Dítěti, co se sotva vyšplhá na sedačku u stolu v nějakém fastfoodu?

No a pak je taky fajn si přiznat, odkud pak se v dítěti ta potřeba cpát se takovým svinstvem vzala.

A máme tu vnější a vnitřní motivaci.
Vnější motivace je často v nápodobě, ve vnímání jednání lidí okolo (ano, i nás, rodičů), v tom, co je nabízeno či podbízeno jako norma nebo jaké žádoucí. A nevymlouvejte se na reklamy, kdo je těm dětem pouští, kdo jim kupuje zařízení a poskytuje čas na sledování těch reklam, he?

Vnitřní motivace je trošku těžší téma.
Není lehké přiznat si, že když se mi dítě chce cpát chipsy, že mu asi něco uvnitř chybí, že mu schází nějaké emoční či psychické naplnění. Třebas ode mě.
Tuhle úvahu mějte, ač je bolavá, vždy po ruce.
Neschovávejte ji. Ani si to nevyčítejte, děláte co můžete. Jen si to připusťte. A pokud se objeví vaše vnitřní bolest, je to moc prima, protože to bolení je odezva vaší lásky k dítěti. A jakmile to ucítíte, veřte, hned se to projeví. Najde si to cestu, jak to ten váš žrout ucítí. Věřte si v tom. A mějte se rádi.

K poruchám příjmů potravy patří i přejídání se, nicméně každý z nás se někdy přejí doslova k prasknutí.

Zmínil jsem ten gen žravosti z dob lovců-sběračů, ale zase házet všechno na předky není fér. I když co jiného byly ty hody, než žranice k prasknutí, že?

Můj učitel taiči nás vybízel k tomu, jednou za čas narušit své standardy, stereotypy, ač třeba věřím, že žiju zdravě. Pakliže tomu tak je, tak ojedinělá mimořádnost mi sice může způsobit nepohodu, ale nemusí rozjet patologii. Vlastně se tím otestuju. Důležité je tu zkušenost umět přijmout, prostě se tak stalo, uznat důsledky, jako že je mi blbě, vyhodnotit, jako že zas nějakou dobu si tatarák nedám, a, to je hlavní, mít se pořád rád. Poruchy příjmu potravy, třeba binge eating, záchvatovité přejídání, nebo bulimie, se vyznačuje právě tou neláskou až nenávistí k sobě.

A to je primární a nejvíc nebezpečná patologie. Nemít se rád!

Poruchy příjmů potravy se týkají obou pohlaví, přesto dívky spíše převažují, podobně je tomu tak v otázkách hledání identity. Co se to s dívkami děje?

Vzhledem k tomu, že se neidentifikuji jako dívka, natož mladá a dnešní, tak se necítím úplně kompetentní na to dát festovní odpověď. Myslím si však, že jeden z klíčů k tomu, proč jsou dnes dívky tak ohrožené (což lze dokladovat aktuálními výzkumy), je překotná rychlost technologických a s tím spojených kulturních změn, které naše doposud skvělá schopnost evoluční adaptace nestačí.
Ženství, stejně jako mužství, bylo evolučně definováno jednak genovou linií, fyzikálně, k tomu se váže třeba to, že ženy, nikoliv muži, mají dělohu a ta má jednoznačnou funkcionalitu ve vzniku potomstva, tedy dětí. To je ta jednoznačná fyzika. Jenže pak jsme taky definování kulturně, pomocí předávání ale i tvorby tradic, společenských norem. Tato evoluční cesta je rychlejší. Jenže ne každá kulturní změna se dá považovat za zdravou evoluční adaptaci. Jak to ale rozpoznat? To se pozná za staletí. Pokud se ta změna udrží. Pokud ji přežijeme…

No a právě v oblasti ženství se toho za poslední století událo mnohem víc, než v oblasti mužství. I když je to provázané. Ustoupením mužství z oblastí, které bylo jejich exklusivitou, se umožnilo šíření ženství do toho uvolněného prostoru. Pakliže si někteří muži stěžují na přílišnou mužskost žen, fňukají na svým rozlitým mlékem.
V mnohých rovinách je tato ženská emancipace úžasná a byla by snad asi ještě úžasnější, kdyby tyto kulturní změny měly čas a prostor se zastabilizovat.
Jenže těch změn, a to zásadních, přibývá v příliš rychlém tempu. Přibývá tím pro ženství nejen více svobody, prostoru k realizaci a rozvoji, k invenci, ale přibývá též i tíhy, stresu z nových rolí, z nutností volit (třeba mezi mateřstvím a kariérou), z tíhy převzetí mužských rolí, takže přes všechen pokrok mohou být na některé zásadní věci ženy více sami, než v těch zaostalých dobách.

A mužství se zdá být zmatené, dezorientované, nedospěle adolescentní, nemůže být tedy pro dívky dostatečnou oporou, neb nedospělé mužství hledá maminky, ne dospělé partnerky.

Takže pokud takový obrázek světa ženství a mužství vidí dnešní dospívající, není divu, že se jim do něj nechce. Že se jim nechce do těch zmatených ženských a mužských rolí, že z nich unikají jinam. Nebo že rovnou unikají ze života.

To jsme jim provedli my. Dospělí. Rodiče. Protože čím je krmíme, takové jsou…

Jste fanda sociálních sítí, opravdu jste nekoukl někdy do mobilu během jídla?

Tak já bych se asi neoznačil za “fandu” sociálních sítí. Psychiatr se taky asi neoznačí za fandu schizofrenie a policista by neměl být fanda sériového vraha. Fandou jsem mohl být tak asi rok dva, co jsem s nimi začal pracovat. Pak jsem prohlédl…

Jsem ale fanda IT, první počítač jsem měl už v roce 1985, jsem generace, která věřila, jak nám IT technologie promění svět. A fakt proměnila.

Někdy se cítím, jako kdyby mi vzali všechny mé pohádky a scifi knížky, všechny mé hračky a IT udělátka, v jejichž pozitivní moc jsme věřil, a natočili z nich seriálový horror. Strašně mě to štve. Že na věci, o kterých jsme kdysi snili, nyní koukáme jako na šílená rizika. Jenže to není seriál, není to noční můra, je to realita.

Všichni jsme v síti. A k tomu mám jednoduchý pravidlo:

Když už jsem v síti, chci bejt raděj pavouk, než moucha.

Vždy je lepší nechtít být oběť, vždy je lepší být aktivní a mít i tak trochu instinkty predátora. Líp ho tak vyčmucháte. Tož to k těm sítím, které se snažím stále považovat za něco jako experimentální sociální hru, takže si na nich hraju.

Kdokoliv, kdo považuje nějaká sdílení na sociálních sítích za něco zásadního, či dokonce za pravdivé, není dle mne zcela psychicky zdráv. Naprosto třeba nerozumím politikům, kteří mají řídit země a svět, jak jsou sociálními sítěmi posedlí a jak nezrale a hystericky na těch sítích vyvádí, že fakt připomínají tu třepotající se mouchu v pavučině. Jen si kousnout.

A jasně že jsem se nikdy, fakt nikdy nekoukl do mobilu během jídla! Fakt ne! Nevěříte?
No fakt je ten, že se občas podívám “na mobil”, tedy na displej mobilu, ne “do mobilu”.
Jako se díváme na člověka a ne do člověka, pokud zrovna nepitváte, což u jídla spíš nedělám. Jo, koukám se na mobil, žena se kouká též a synek u toho má ještě sluchátka, aby neohrožoval mozek rodičů a následně svůj život zvukem z youtube.

Vypadá to tak, že kážu vodu, piju víno. A je to tak. Na rovinu, vždycky se líp radí druhým než sobě. A víno já rád…

Na druhou stranu to mám lidsky i odborně takhle:

Kultivace je cesta. Ne restrikce a prohibice. Ne násilí.

Mám to tak i s tím alkoholem, i přístupem k psychoaktivním látkám, mám to tak vlastně ke všemu.

Když má syn potřebu na něco kouknout na mobilu, když nám tu potřebu umí sdělit, když ji jako rodiče vnímáme jako pro něj důležitou, když nám to v tu chvíli nenarušuje významnější priority, proč ne. Stejně tak když se s ženou o něčem u vína bavíme, něco nás napadne, mrknem na mobil, dohledáme info. Třeba včera jsme si tak u vína rezervovali lístky do divadla, protože díky mobilu jsme se mohli kouknout, co kde hrají a co že je to za kus.

Když jednáte kultivovaně, když užíváte mobil jako nástroj pro něco, co je v souladu s vašimi potřebami, když vám to slouží k užitku, proč ne. To je kultivace. Zůstat mocný, nepodlehnout. Ani závislosti, ani zákazům. To je svoboda.

Nebojíte se i velmi otevřených komentářů k dění ve společnosti nebo k mezilidským vztahům, jste tak jednou z výjimek, dnes je častá jistá vyhýbavost, možná i obava narovinu sdělit názor, neškodí to vaší praxi v rodinné poradně?

Začnu od konce:
Snažím se důsledně a jednoznačně odlišovat, jaká sdělení v jaké roli sdílím. Jako zaměstnanec Střediska sociální prevence Olomouc, pracovník Poradny pro rodinu Olomouc, sdílím optimálně na pracovních účtech jen a pouze informace, které souvisí s touto mou rolí.
Mimo svou zaměstnaneckou pozici jsem však též soukromý psycholog, jsem též občan tohoto státu a jsem zejména člověk. Mám tedy i svůj soukromý účet Petra Hrocha – psychologa, kde občas sdílím to, jak vnímám společenskou realitu a jak na ni nahlížím z pohledu psychologa, občana, člověka.

Hroši jsou známí svou otevřenou tlamou a hroší kůži, tož ty mé příspěvky taky tak vypadají. Vím, že se některých mohou dotknout. Někdy je to i záměr.
Ale jak jsem dříve sdělil, sociální sítě beru jako experimentální sociální hru, virtuální pískoviště, cítím právo si na svém účtu hrát, psát si, co mne napadne a dokonce i to, co nemusí být nutně explicitně dokladovatelná tzv. pravda. Jo, vadí to některým. No a?

Víte, já se jako psycholog učil, že hlavním účelem lidské komunikace je kontakt, že se komunikací dostáváme do vztahu a to blízkého vztahu s druhými. Já se učil, že komunikace se má lidí týkat a dotýkat. Nikdy nepřijmu ideologii vnucené politicky korektní komunikace jako zdravou.

Uznávám potřebu reflexe a autoreflexe (se kterou má občas problém), ale neuznávám autocenzuru. A cenzura je přeci v tomto státě protiústavní, nebo že by už ne?

Kam podle vás došla rodina v roce 2024?

Jsem přesvědčený, že rodina dnes došla do důležité fáze své cesty, cesty jak evoluční, tak cesty svého smyslu.
Je to fáze, kterou, a to zcela prokazatelně, rodina vždy zvládla.
Je to fáze krize, kdy jde o vše.

Ano, nezvládly to na té dlouhé lidské cestě všechny rodiny. Ale vzhledem k tomu, že je lidí kolem osmi miliard, že se všechny děti dosud narodily jak z maminky, tak z tatínka, že stále drtivá většina lidí žije v rodinném společenství, ač jsou ty formy rodiny pestré, rodina jako taková tyhle krize doposud zvládla.

A já jsem přesvědčen, že to rodina zvládla proto, že se vždy dostatečný počet lidí rozhodl v rodinu věřit. V rodinu a v lásku.

Že se našel dostatečný počet lidí, kteří se rozhodli mít děti i v časech morů, válek či genocid. A nejen, že se rozhodli mít děti, rozhodli se o ně pečovat za cenu obrovských osobních útrap. A to je ta láska.

Proto vnímám jako důležité, jako nezbytně důležité jednat tak, aby se opět pro rodinu, pro to mít děti a s láskou o ně přes všechna trápení pečovat, rozhodlo dostatečné množství lidí.

Nemusí to být všichni. A, Bohu žel, ani většina.

Víte, není to jen v tom počtu. Prvních křesťanů taky nebyla většina. Po holocaustu také nepřežila většina Židů. Ostatně, v kontextu evoluce naši předci rozhodně též nebyli většinou, a v kontextu Bible stačil jeden pár chybujících, ale milujících se lidí.

Jde o to rozhodnutí. A taky o lásku. Víru. A naději.

A tady jsme:

Je doba rozhodnutí.