Tohle není videoklip.
Tohle je dokuklip.
Dokumentární drama. Podvratně zabalené do formátu videoklipu.
Tahle věc má sílu.
Sílu reality. Naší retroreality.
Znovu nám vládne muž mluvící československy.
A znovu máme roubík, který nazýváme rouškou.
Znovu máme strach.
A strach udává tempo i formát doby.
Strach udává.
David Koller suchou deklamací vystihuje jádro návratu normalizace: Udáváme sami sebe!
U nás se fízl nenadře.
On ví, kdy se ozvat.
Když ho sami pozveme!
A Vítek Hradil nám tu hnusnou a pravdivou zprávu o nás balí do vizuální bonboniéry.
Ve které není ani jeden cukrík.
Jen stovky ústřižků staniolu a alobalu, odrážejících světlo.
S tím světlem si Vítek hraje jak Santini ve svých chrámech.
Jenže Santiniho světlo bylo Boží.
Ty záblesky světla v tomhle klipu, to nejsou záblesky naděje.
To jsou odrazy policejních majáků v nás…
