CovidDětiGlosyPop-psychologieRodinaSpolečnost

DO DĚTÍ SE NEŠŤOURÁ!

Po Velikonocích se u nás rozbujela další z mnoha malých koronavirových půtek, hádka o testování dětí ve školách. Takhle válka se vede, ostatně jako i ty ostatní, spíš přes hubu než přes mozek. Ostatně tempo informačního bombardování sociálními sítěmi nedává moc šanci k vyjádření těm, kdo nejprv myslí, a pak se vyjadřují. Vylučování názorů dávno již převážilo nad vyjadřováním myšlenek, leč já to nehaním. I vylučování přece patří k fundamentům lidského zdraví.

A svobodu slova je třeba ctít a to i slova blbého. Protože zatím to vždy dopadlo tak, že když se začala omezovat svoboda slova s poukazováním na domnělou škodlivost slov blbých, nějakou podivnou shodou okolností se věznice zaplnily pokaždé nejdřív těmi, kdo mluvili rozumně.

Leč zpět k testovaným dětem, vlastně spíš k jejich rodičům a těm, kdo mají choutky v dětech se šťourat. Od nich bych začal. Pokyn dalšího sériového ministra zdravotnictví z počátku dubna k nákupu testů do škol skutečně obsahoval i testy rektální. To je lehce dokladovatelný fakt.
Nebýt skutečně empatického zděšení ministra školství mohla pondělní a čtvrteční rána na českých školách vypadat mnohem bizarněji, než dnes. Na štěstí, zděšení pana Plagy zafungovalo a anální testy se staly jen dalším kamínkem české covidové grotesky.

Zdroj obrázku Wall Street Journal: https://images.wsj.net/im-300475

Takže děti se nám ráno ve škole nešťourají v zadku, jen v nose.

Jako psycholog si tak trochu dokážu představit, co by k té zálibě covidových manažerů ve šťourání do všelijakých dutin asi řekl Sigmund Freud, jehož busta dnes němě a ztuhle zírá na orouškované tváře na olomouckém náměstí. Co by řekl zejména na ty tužby cosi strkat do našich dětí.
Zejména, když existují a jsou dostupné i testy jiné, nešťourací.

Ne, já si primárně nemyslím, že v tom byl nějaký perverzní motiv, jak v tom zděšení vbuzujícím záměru pořídit ty testy ad rectum, tak v té preferenci testů šťouracích. I když, po letech psychologické praxe, možnost úchylky nikdy zcela nevylučuji.

Já si myslím, že jsou jim, těm, kdo tohle páchají, naše děti prostě fuk. Že jsou jim ukradené jako lidské bytosti, že tihle kejklíři s našimi životy nemají ánung o reálných dětských potřebách, natož pak právech. Děti jsou pro ně ještě míň, než voliči (a ti jsou už hodně u dna), protože děti nemají ani ten volební hlas.

Kdyby jim šlo o naše děti, tak z nich neudělají v médiích vrahy svých babiček a dědečků a neodsoudí je šmahem k mnoha měsíčnímu domácímu vězení. Z prostého srovnání veřejně dostupných údajů se lehce vyloupne zjištění, že ať se v různých zemích školy zavíraly různě, či vůbec, nikde se výrazně neprokázal vliv uzavření škol na u nás tak populární kritérium, na počty mrtvých. My máme školy zavřené snad nejdýl a mrtvých na přepočet snad nejvíc.
Kdyby jim skutečně šlo o ochranu zdraví našich dětí, kdyby jim šlo o to, aby děti covid nešířily, tak by snad koupili testy, které fungují. Ale to oni ne!

Takže otázka nás rodičů “Proč se naše děti musejí šťourat v nose?” je dle mého zcela na místě.
Na místě ale podle mě není vzdorovitá až hysterická reakce některých rodičů, kteří na to testování pohlížejí snad skutečně jako na zneužívání či mučení dětí. A ta jejich reakce se prostě na ty děti přenáší a ty pak podle toho na to testování reagují. Tady bych si dovolil na rodiče důrazně apelovat: “Dítě vydrží jak kůň!” Dítě vydrží fakt mnohé, ale za zásadní podmínky: Když má kolem sebe, u sebe, stabilizovaného rodiče. 

Je známo, že děti reagují na to, co je pro dospělého nepříjemné či dokonce bolestivé, jinak, a je zcela bezpochyby, že jim v tomto pomáhá jejich vysoká sugestibilita. Uděláte-li jim z testování hru, budou to brát jako hru. Uděláte-li jim z toho horror, budete mít horror.
Vždyť ty děti si od mala sami cpou do svých hlavových dutin leccos, od korálků přes voskovky po propisku. “Nešťourej se v nose!”, je věta, kterou bezpočetkrát pronese snad každý rodič, i ten, kdo dnes brojí proti testování. Takže testování samo, uchopí-li to dospělí se vtipem, nadhledem a bez hysterie, děti zvládnou bez šrámů v nosánku i na duši. Takže i když máte, ctění rodičové, k testování na školách rozporný či přímo negativní postoj, fakt si myslím, že svému dítěti pomůžete víc, když je podpoříte, ať to zvládne spolu se spolužáky

Bohužel je tu ale další velmi výrazný problém: Pozitivita.
Jak vysvětlíte dítěti, které bude pozitivní, že nemůže za to, když kvůli němu půjde celá třída zase do domácího arestu? Jak dokážete zablokovat projevy frustrace těch negativních dětí, které kvůli jednomu spolužákovi budou muset být doma, často pak s přetíženými rodiči? Již teď kolegové z projektu E-bezpeci.cz zjištují enormní nárůst kyberšikany.
Už po pár dnech testování se u mnohých dětí projevily výrazné psychosomatické symptomy, typické pro tzv. školní neurózy, jako bolesti břicha a trávicí problémy, depresivita a únavový syndrom. Bojí se, že budou pozitivní. Nebojí se covidu. Bojí se toho, co bude následovat.

A toho se bojí i jejich rodiče. Že zase ztuhnou doma. V lepším případě na OČR. V každém případě budou finančně škodní. A už toho bylo fakt dost!

Takže z mého pohledu tu máme jednu pragmatickou odpověď na otázku “Proč se naše děti musejí šťourat v nose?”: “Aby mohly chodit do školy a my, rodiče, do práce!”
Jenže z tohoto kontextu vyplývá, že čím méně kvalitní test, tím vlastně lépe.
A jsme zase zpátky u toho najezenýho vlka a celistvé kozy. Jen to stojí stovky milionů na jedné straně a nadbytečný stres u dětí a rodin na straně druhé.

No a já, přesto, že jsem výše apeloval na rodiče, ať spíš brzdí svou hysterii, stojím na jejich straně a zejména na straně našich dětí:

“Do našich dětí nám nikdo, krom nás, nemá co šťourat! Ruce od nich pryč, nebo…”

A to “nebo…” můžou být třeba volby, že?

/glosa pro @Hanácký Večerník 28. 4. 2021/

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..