Bylo to dost zvláštní. Na úplném konci.
Ten masivní a dlouhý aplaus a přitom jakoby v nás bylo mrazivé ticho.
Ticho, svírající, vyčítavé a teskné, takové, jaké mnou prolézalo, když jsem v dospívání v koncích normality utíkal do ruin sudetských vesnic a toulal se mezi propadlými hroby spustlých hřbitovů.
Ohromující ticho, ticho beznaděje.
Doba příběhu je už dávná minulost. Jenže postavy příběhu ne.
Ty žijí dál. Mezi námi.V nás…
Moravské divadlo Olomouc si dovolilo dle mého dost velký risk a jeho mladý šéf David Gerneš má můj respekt. „Nalákat“ lidi na velké jméno režiséra Miroslava Krobota , kterého falešný mediální obraz nabízí spíše propojeného se světem komedií, sice hodně zvláštních, leč přesto komedií.
A pak jim, lačným a natěšeným na šou, naložit takovou porci ze dna lidskosti.
Bez slitování, bez ohledů na ně, na diváky.
Bozohledně!
A to je podle mě jediný způsob, jak vyprávět příběhy ze Sudet. Ony jsou takové.
To nejsou žádné romantizující balady jako z Koločavy.
Byl jsem včera bezohledně vtáhnut do lesů kdesi za Brannou, Krobot s kamarádem Lubošem Smékalem a smečkou naprosto přesných herců, a to i v malých rolích, mi v čele s autenticky odporným a skvělým Zdeňkem Julinou roztrhali vstupenku diváka a vehnali mě na planinu u samoty Berhof.
V jaké roli jsem tam byl, nepovím.
Ale když jsem vyšel z divadla na olomoucké náměstí, zasypané prvním letošním sněhem a zcela ztichlé covidovou uzávěrou, trvalo mi ještě chvíli, než jsem v sobě překřičel to ticho.
Svírající. Vyčítavé. Teskné.
Varující.
Berhof už dávno není.
Jeho postavy jsou tu ale furt.
Mezi námi.
V nás…
