NezařazenéPop-psychologiePsychologie

Změny…

/Další starší rozhovor na téma „Změny a život“/

1) Co si počít se změnami, které přišly a my je nechtěli, udělaly nás nešťastné atd. 
2) Co si počít se změnami, které jsme chtěli, ale ony nás najednou nedělají šťastnými, jak jsme chtěli. 
3) Co si počít, když nejsme spokojeni, rádi bychom změnu, ale bojíme se jí.


Úvod – Změny k nám přicházejí častěji, než my přicházíme k rozumu…

Sice si na to nevzpomínám, ale bylo to asi takhle:
Pohodlně se čochtám mámě v břiše jako delfín v moři, je tam všechno co potřebuju, takové všechno dokulata, žádné ostré hrany, žádné ostrésvětlo.

A pak najednou mě to ze všech stran tlačí kamsi pryč, divže se u toho neudusím.

A prásk! Všude kolem ostré světlo, samý hluk, všechno je cizí, kdosi se mnou pořád cosi dělá a AU!, ono to taky bolí!

Tak takhle vypadá moje zkušenost s první životní změnou.
Vaše bude podobná.
Nic moc příjemné, že?
Tak to pak fakt nevím, kde jsme vzali tu naivní představu, která nám tak často ubližuje, že s vysněnou změnou přijdou pouze věci příjemné.

A to se, prosím pěkně, narození mimča řadí mezi změny chtěné, milé, radostné. Ani se raději neptat, jak člověk reaguje nazměny nechtěné a nemilé.

Aha, na to se vlastně ptáte…

Změny nechtěné

Ztratili jste zaměstnání? Zdraví? Partnera? Štěstí? A trápíte se?

Pokud ano, jste normální. Jste utrápení, nešťastní, ale normální, i když, zlobte se na mne, jak chcete, jste si to alespoň zčásti způsobili sami.

Ne, opravdu si nemyslím, že když Vás vyhodili z práce, že za to vždy můžete Vy, nebo že Vám chci vnutit, že jste zodpovědní za to, že Váš partner si našel další milenku.
Já ale netvrdím, že jste zodpovědní za onu změnu, ale snažím se Vám ukázat, že každý se podílí na tom, jak ony změny prožívá.

Jeden moudrý muž, říká se mu Buddha, nabídl nám všem zajímavou myšlenku: Trpíme tím, že ulpíváme na věcech pomíjivých.
Trápíme se tím víc, čím víc si myslíme, že to, co máme, vlastníme. Prožíváme ztrátu, když si myslíme, že je něco trvalé.

Nemyslím si, že můžeme na stopro ovlivnit, že nás z práce nevyrazí, že si partner nenabrnkne jiný objekt, že nám doktor nesdělí nechtěnou diagnózu.

Můžeme ale ovlivnit to, jak moc budeme věřit tomu, že máme práci jistou jak poslanec imunitu, že partner je věrný jak Timur partě a Vaše zdraví je silné jak erekce pornoherce.

Bohužel realita života ukazuje, že zdravý člověk je ten, který ještě neonemocněl, věrný partner je ten, který ještě nenašel milenku a zaměstnání je pevné jako slovo politika.
Zakotvit se do něčeho tak nejistého neznamená nic jiného, než hodit do vody kotvu, ke kteréjsme nepřivázali kotevní lano.

Nic nevlastníme. Tedy de facto. Fakticky, reálně. De jure, podle práva, vlastníme mnoho věcí. Ale de facto nás o ně může připravit kdejaký zloděj, rozvod či znárodnění.

Proto trpíme často vlastně dvakrát. Když nás opustí partner, je to skutečně důvod pro smutek. Jsme opuštěni. Ale zároveň se nám zbouralo nějaké, často silné, přesvědčení, že nás partner neopustí. A je pravidlem, že se většina lidí zabývá právě ztrátou té iluze.
V případě nevěry je větším problémem přijmout vlastní zklamání, než přijmutí toho vlastní aktu nevěry.
„ Jak mi to mohl udělat?“, ptají se podvedení a namyslí tím „jak se dělá sex“ ale jak Bůh, Bohové či Vesmír dopustil, že se to stalo.

Právě pocit, že nás zasáhla nějaká rána osudu, že vesmírný princip, ve který jsme věřili, byl zbourán, nás vede k zoufalství.

Cesta ke štěstí dle moudrých klasiků spočívá v jednoduché tezi:
Nic nevlastníme, ale prožíváme!

Dost filosofie. Co s těmihle moudry v praxi?

Řešení nabízí vlastně třeba i matematika. Konkrétně to, co známe jako procenta. Už ze školy víme, že celek je 100%. A taky víme, že celek, to je všechno.
Nemůžeme mít dva celky jednoho koláče.
1 koláč můžeme rozdělit na x celků po x procentech. Ale jeden koláč je jeden celek, dva koláče nejsou dva celky jednoho koláče, ale zase dva celky dvou různých koláčů.

Když jste si plánovali, že budete žít s partnerem alespoň deset let a on vás opustil po pěti letech, tak oplakáváte ztrátu 50% celku.
Ale ono je to jinak. Váš vztah trval jen do té doby, než vás partner opustil. Tedy 5 let. To je váš celek.
To je vašich 100%. Víc prostě nemáte. Trápíte se něčím, co není.

Každý den vašeho vztahu je vašich 100%.
Víc nemáte.
Každý úsměv vašeho partnera, každý nádech vašich dětí, každý den vaší práce je vašich 100%.
Víc není.

Nemůžete mít 120% dítěte, 105% zdraví.

A jaký je tedy recept na štěstí, když se vám stane nešťastná změna?
No prostě žádný není.

Kdokoliv utrpí ztrátu, tak má důvod k trápení, má důvod nebýt šťastný. Ale zdravé je to jen do té míry, která odpovídá té skutečné ztrátě.

Ale trpí-li někdo nad ztrátou iluze, iluze věčné lásky, věčného zdraví a věčného života, tak trpí sám pro sebe a s tou skutečnou ztrátou to už nesouvisí.

Cesta ke štěstí, když se přihodí nešťastná změna, začíná od jednoduché věty: „Stalo se…“, jakože už s tím nic nenadělám, prostě „Shit happens“, řekl by Forrest Gump.

Přijměme tedy, co se stalo, se smutkem, hrůzou a nejlépe vztekem, ale sakra přijměme to.
Každá vteřina přemýšlení otom, že to mohlo být jinak, je vítězství Pokušitele, cesta ke cvokaři či panáku skotské. Prostě se tak stalo.

A začínáme znovu…

Bláznivý německý filosof Friedrich Nietzsche prý říkal: „Co mě nezahubí, to mě posílí“. On sám byl celý život churavý, až z toho zešílel.
Ale po celou dobu, kdy byl při smyslech, se snažil chovat tak, jako by nemoc byla pouze host na jeho večírku.
Znáte to, když děláte večírek, přijdou i takový hosté…

Ale jeho krédo není k zahození. Přijde-li k vám nechtěná a nepříjemná změna, berte ji jako nežádoucího hosta na své párty.
Zkazí náladu, ale odejde s ostatními.

I když mi jeden klient nedávno špitnul novou verzi Nietzscheho kréda:
„Co vás nezahubí, to to zkusí ještě jednou…“

Změny chtěné

V dnešní době jsou to až příliš typické situace:
Nešťastní, vyhořelí manželé si v poradně navzájem vyčítají, kdo komu zkazil život. Je jim 30-40 let, mají zdravé děti, vcelku i nějaké peníze a postavení a hlavně splněný cíl, postavený dům. A místo aby juchali nad tou dlouho očekávanou CHTĚNOU A POZITIVNÍ změnou, rozvádějí se.

Nebo jiný příběh:
Mladý (dnes spíše relativně mladý) pár a jejich první dítě.
Vysněné dítě.
Zlaté dítě.
Nebo spíš pozlacené, vzhledem k tomu, co všechny to kolem něj stojí.
A jak jsou natom šťastní rodiče?
No mizerně, protože matka trčí doma nebo se začlenila do vozové hradby podobných matek s kočárky, zatímco táta balí mladý kočky na téma „Jsem láskyplný otec“.
Co se to s nimi děje, proč nejsou šťastní, když se dočkali svých vysněných změn?
Proč začne po čase žena kupovat manželovi, vcelku úspěšně vyléčenému alkoholikovi, k obědu pivo, proč se odnaučený kuřák cítí někdy hůř, než když kouřil a proč se nám stýská po 80. letech?

Vysvětlení může být mnoho, povětšinou však trpíme tím, že ony změny jsme si přáli v myšlenkách, snili a fantazírovali jsme o nich, kdežto když nastanou, tak je reálně prožíváme a jsme zklamaní, že jsme přišli o ty sny.

Sen netíží jako hypotéka a nesmrdí jak pokakaná plína. Vysněná přítelkyně nemá své dny a ideální muž se nepotí.

To je nejspíš jedna stránka toho, proč na nastalé, byť pozitivní a očekávané změny, reagujeme často spíše depresivně.
Zlaté dobré latinské „Post coitum omne animal triste“ učí, že po dosažení toužené změny, cíle (ať je to vyvrcholení sexu či postavení domu) každá živá bytost trpí, nebo je již jen trpěna.
Propadne pasivitě nebo se cítí zbytečná.

Tento rizikový faktor se dá ale vcelku úspěšně zvládat. Tedy při troše štěstí a tunách vůle.

Jednou z možností je, že se člověk nestane závislým na očekávaných změnách jenom na úrovni myšlenek a přání, ale aktivně se na ně připravuje.
V rámci této přípravy je pak důležité vidět i tzv.„odvrácenou stranu Měsíce“ a pozvolna ji přijmout.

Nevím, kde dnešní rodiče čekatelé vzali myšlenku, že mít dítě je snad nějaká prča, že je to takové krásné období, kdyse okolí chlubíte tím, že jste utekli rafičce biologických hodin.
Takhle uvažující rodič již stoji na prahu naší poradny, a to ještě v lepším případě.

Počítám-li s tím, že se s dítětem do mého života dostane v podstatě nekončící úzkost, trocha hysterie, nesmírná únava a chaos, jsem dobře připraven na onu kýženou změnu.

Stejně tak když stavím barák, tak počítám s tím, že po jeho dokončení budu ještě alespoň rok udřenej jak mezek a pravděpodobně bez peněz, že se ten první rok bude pořád objevovat nějaký nedodělek a ve schránce místo PF najdete spíš fakturu za dělníky.

Stejně tak když manžel alkoholik přestane pít, tak se mám připravit na to, že najednou může mít i zájem o rodinu, domácnost i o mne, manželku, a nenechám se tím zaskočit.
Stejně tak když přestanu kouřit, tak chci být připraven na to, že můžu být pěkně nervózní, když se vlak zpozdí o 10 minut a já ten čas nebudu moci zaplnit cigaretou.

Já vím, ono to trochu vypadá, že nabádám k tomu, abychom si tak trošku na své vysněné změny naplivali, ale holt bez slin se ty změny jak příliš velká sousta nedají spolknout.

Japonci mají k dispozici úžasnou fintu,jak být šťastný. Říkají ji „KAIZEN“ a jejím hlavním principem je neptat se na velké otázky, nedávat si velké cíle a také, srdce Čecha ať pukne, nedávat si velké odměny.
V praxi to vypadá, že si nekladete otázky typu „jak být šťastný celý život“, ale jak si představujete šťastný konec dnešního dne a co pro to můžete udělat.
A za každý drobný krok vpřed si okamžitě dáte drobnou odměnu. A ne že čekáte celý rok na Ježíška, jestli si něco za tu celoroční dřinu zasloužíte.

Prostě a jednoduše se naše štěstí schovává v každém dílku čokolády, v každém úsměvu vlastních dětí či partnera a především, v každé prožité vteřině, které se všimneme.

Změny chtěné, ale obávané

Mnozí se diví tomu, že jiní mnozí se dlouze trápí a přitom neudělají nic pro to, aby byli šťastní.

Není se však čemu divit. Lidská bytost je obdivuhodně vybavena na přizpůsobení se podmínkám.
Dokonce i těm nepříznivým.

Jednomu z těchto mechanizmů říkáme zvyk.
Je to železná košile, která nás jednak chrání, jednak kapku dusí. Ale stejně jak středověký rytíř většina lidí přijme trochu toho škrcení, úzkosti, výměnou za relativní bezpečí.
Z toho důvodu se mnoho lidí dokáže smířit s malým bytem, chronickou nemocí, nezáživnou prací a s bezvýchodnou politickou situací.
Sice je to škrtí, ale mají ten pocit, že se pohybují v situaci a prostředí, které znají.

Seberte těm lidem jejich železnou košili!
Z toho pocitu lehkosti pak lehko ztratí rovnováhu, uvolněný hrudník setéměř zalkne přemírou kyslíku.
A to přinese trošku šok, stres z nového.
Jo to se to slintalo u německých katalogů v roce 1985, ale jiné to je, když je všeho kolem plno a máte na to vydělat.
Jak krásný byl sen o bytu 5+1, alej ak se v něm motají a navzájem ztrácí partneři, kteří láskyplně sdíleli 5 let garsonku.

Víme, co si přejeme, víme, jaké změny by nám k tomu pomohly. Ale…

Ale většinou se lidi trápí ne tím, co udělali špatně, ale tím, co mohli udělat správně a nezkusili to.

Jak psáno výše, máme dobré důvody obávat se i pozitivních změn. Náš vlastní obranný mechanizmus nás bude jak pokušitels vádět pochybami, že jsme se do něčeho vůbec pouštěli. Bývá to někdy velmi nepříjemné, objeví se výčitky k sobě i druhým, snížené sebevědomí, ale mám pro vás pozitivní zprávu:
Bývá to většinou jen dočasná fáze.

Jakmile si na nové podmínky zvykneme, stávají se novým zvykem, novou železnou košilí. No jo, je to tady zase: Jsme rádi, že jsme si zvykli a stejně občas koukáme po šanci ji na chvíli shodit…

Pokud se vám děje jakákoliv významná změna, příjemná či nepříjemná, už v té fázi hledejte příležitost ke změně další.

Ať víte, co chcete dělat po dostavění domu, co s sebou, když budou děti narozené, větší či dospělé, co dál, když už jste tím šéfem.

Každá zdravá změna má vést k růstu, nikoliv ke zkamenění.
Jen tak si ze života neuděláte paleolontologické muzeum, jen tak se nestanete sice udržovanou, přesto však jen vystavovanou fosílií.
Však to znáte, kde jsou dnes mamuti a dinosauři?
Nikdo na ně neměl, oni zase neměli na ty změny.

A to platí v osobním životě, v rodině, ba i v politice, jak je právě vidno.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tento web používá Akismet pro omezení spamu. Seznamte se s tím, jak Vaše data zpracováváme..