Tak trochu jiná kampaň. Lumír Kantor, dobrá duše.

Lumír Kantor je neuvěřitelnej. Zatímco ostatní kandidáti na senátora v rámci kampaně slibují a medují, vypouštějí krásný věty, jak by řekl Michal Prokop “takový ty slova, jako čmeláčci, huňatý a milý, s kapkou medu”, Lumír píše o umírajících miminkách. Píše o věcech, které svírají hrdlo a srdce, které vlévají do očí řeky nepopsatelného smutku a úzkosti. Píše o odvrácené straně rodinného štěstí.
To je dost divná kampaň, řekl bych, kdybych tak nějak necítil, že to není kampaň. Že to je prostě Lumír.
Roky se zabývám podobnou otázkou, jak on: “Má smysl zachraňovat ty nejmenší maličké, když mají tak vysokou šanci, že jejich život bude determinován hrozným postižením, nebo že ten jejich život bude jen trpce malý, časově omezený zákmit života?”
Má odpověď je jednoznačná: Má to smysl!
Ano, z pohledu vnějšího pozorovatele to je tak, že si říkáme: “To je strašné, to miminko prožilo JEN 2 hodiny (a někdy i mnohem méně) svého života…”
Jenže to miminko prožilo CELÝ svůj život. A ten celý život trval ty 2 hodiny (a někdy fakt mnohem méně).
Kdo jsem já, abych hodnotil, zda takový “zákmit” života byl pro to miminko zbytečný. Co já vím o tom, co všechno lze zažít za takovou prťku času…
To je ten první důvod, proč to smysl má.
Ten další důvod je, že přes veškerou sofistikovanost současné evidence based, tedy na důkazech založené medicíny, se stávají “zázraky”, věci podivuhodné, které dají na prdel pravděpodobnosti, statistice atd. Že prostě to miminko s limitní váhou nakonec všechno zvládne. Možná s nějakou tou výjimečnosti. Pravděpodobně. Ale kdo jsem já, abych soudil, jaký je život s postižením. Je to život!
No ten hlavní důvod, proč se snažit o záchranu maličkých, je tenhle: PROTOŽE MŮŽEME, PROTOŽE CHCEME A PROTOŽE TO DNES UMÍME!
A tohle Lumír Kantor dělá. Jestli je to kampaň, pak je to dvacetiletá kampaň za život a dvacetiletý boj se smrtí. Zatím to vypadá na boj úspěšný, nebo alespoň na laskavou více jak remízu.
V již letité knize Otázky odpovídá mnoho osobností, různých osobností s různými odpověďmi. Mám k těm osobnostem i jejich slovům taky různý postoj. Některé mi nesedí.
Jiné velmi, třeba slova prof. Matějčka nebo doktora Tilicha.
U všech ale platí: Tím, že se nad otázkou zamysleli, vzdali hold všem těm dětem, které vstupují do života (někdy jen na chvilku) z hodně blbé startovní čáry.
Doporučuji si knízku nejen přečíst, ale hlavně najít odvahu otevřít se takovým tématům. Možná ani není tak důležité hledat ty odpovědi. Myslím si, že je napřed třeba hledat ty správné otázky.
Tak Lumír Kantor činí.
Má můj respekt.