PsychologieSupervizní podpora

Triáda triád #3: Triáda psychodynamiky

(přednáška pro VI. ročník konference Križovatky Bratislava 2015, publikováno ve sborníku na http://www.dc-zahorskabystrica.sk/konferencie/)

Psychodynamický přístup nám nabízí zajímavý koncept, který nabourává představu člověka jako duševního monolitu. Člověka s jedním Já, jednou Osobností.
Už od Sigmunda Freuda pracujeme v dynamické psychologii s konceptem triády naší psychiky – Ego, Superego, Id (Drapela 2003). Je to dost dlouhá doba na to, aby se tato představa natolik vžila, že si ji přestáváme všímavě uvědomovat, že ji neprožíváme. Trojdimenziálních modelů rovin naší psýché je víc, Freudův se považuje za klasický, tedy tak trochu za zastaralý, nezajímavý. Berneovský model egostavů Rodič, Dospělý a Dítě je zase mediálně zprofanovaný. Tradiční pojetí “selského” rozumu, tradované v lidovém léčitelství či alternativní medicíně, tedy že si člověk sedí buď v Břiše, v Srdci nebo v Hlavě, je zase tak trochu zneužíván v esoterickém marketingu.
My si dovolíme více čerpat z berneovského modelu (Berne 2011, Harris 1997, Smékal 2001)

V našem zakotvujícím konceptu Triády triád je pro nás nosným pilířem ta dospělá rovina naší psychiky.
Pomáhající profesionál čelí často výraznému požadavku, aby vstoupil do rodičovské role. Aby byl ten, který ví, jak na to. Aby byl ten, který soudí. Klienti se mu odevzdávají, nebo jsou mu svými rodiči či systémem odevzdáváni, jako bezmocní/nemocní. Od profesionála se čeká výkon poradenské, převýchovné či terapeutické moci.

V tomto kontextu se nám triáda psychodynamiky propojuje s triádou efektivity, s rogerinánským pohledem. Není možno sdílet, když nastavíme parametry setkání na mocný versus bezmocný/nemocný. Tak se dá jen předávat od toho, kdo má, tomu kdo nemá. To není sdílení, proces, ve kterém jsou všichni mocní, všichni jsou v něm zmocněni ke tvorbě, k růstu.

Stejně tak nelze zajistit plnou aplikaci Rogersova požadavku na akceptaci, na vřelé, bezpodmínečné přijetí, protože berneovský model rodiče, autority, je podobně jako Freudovo Superego (Drapela 2003) zakotveno ne v prožívání reality, jaká je, ale jaká by měla být (Berne 2011, Harris 1997). Člověka, se kterým se setkáváme, tak z rodičovské pozice srovnáváme s očekávatelným stavem, cpeme ho do našich hranic.

Tlak na to, abychom byli speciálními, náhradními a vědoucími rodiči, je pochopitelný. Zdá se totiž, že žijeme ve světě, kde dominuje adolescentní přístup k životu jako dominantní životní styl. Zakotvení v poživačném, egocentrickém, hranice nerespektujícím vnitřním Dítěti neumožňuje mnohým rodičům našich dětských a dospívajících klientů dokončit fázi zrání v roli autonomního, ve všímavém prožívání zakotveného dospělého. Do životní role Rodiče tak vpadávají přímo z role adolescentní (a je naprosto jedno, že jim je přes třicet let), nedokáží se v ní udržet.

Kompetentní rodič, který se opírá o vnitřní zážitek stabilizovaného autonomního Dospělého a zároveň o zážitek autentické láskyplné citové vazby (Hašto 2005), je tak vzácným úkazem, asi jako úplatky odmítající politik (však ono to taky spolu souvisí). Což vytváří poptávku po Superrodiči, po tom, který ví, jak to má být a jak to špatné napravit. Proto já osobně nemám rád, když rodiče při prvních problémech cpou děti k psychologovi. Dítěti je tím podávána jasná zpráva, že rodič nemá kompetenci, že je potřeba externího Rodiče. A dítě si s touto zprávou docela dobře mocensky a manipulativně umí poradit.

Pokud už se dokáží rodiče udržet ve svém egostavu Vnitřní Rodič, jsou energeticky poháněni spíše úzkostí, vyplývající z nejistoty, než svou jistou citovou vazbou k dítěti (náš systém je bohužel stále nastaven na víceúrovňovou separaci, než na podporu attachmentu)(Mrowetz&Antalová&Chrastilová 2011, Hašto 2005)..

Náš zakotvující model tak v rámci triády psychodynamiky doporučuje pomáhajicímu profesionálovi mocenské zakotvení ve vnitřním dospělém egostavu a tento dospělý pak má oprávnění používat jak své vnitřní dítě, tak vnitřního rodiče, jako nástrojů naplnění své pomáhající role. V tomto smyslu:

Já jsem dospělý.
Jako dospělý cítím své vnitřní dítě (mám k němu vazbu) a vím tak o jeho hladech.
Jako dospělý naslouchám vnitřnímu rodiči (mám k němu respekt) a vím tak o jeho úzkostech.
Jako dospělý dokážu mezi těmito emočními egostavy pendlovat a vyvažovat je.
Vyvažuji, nedělám kompromisy.

A toto paradigma přenášíme do své práce.
S našimi dětskými klienty nepracujeme tak, aby to byly šťastné děti, ale aby měly šance být zralí dospělí. S
našimi rodičovskými klienty nepracujeme tak, aby byli dobří rodiče, protože to je jen a pouze jejich kompetence, ale aby byli kompetentní a zralí dospělí a mohli tak zdravě aktivovat své rodičovství.

Tolik k zakotvení v triádě psychodynamiky.

Průvodce seriálem<< Triáda triád #2: Triáda efektivityTriáda triád #4: Triáda procesu >>

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..