PsychologieŠkolaSupervizní podpora

Triáda triád #2: Triáda efektivity

(přednáška pro VI. ročník konference Križovatky Bratislava 2015, publikováno ve sborníku na http://www.dc-zahorskabystrica.sk/konferencie/ )

Reinterpretace triády Carla Rogerse (naše svérázná pocta tomuto muži)

V této chvíli cítím důležitost zmínit, že se nesnažíme revidovat samotný rogeriánský přístup a už vůbec ne odkaz Carla Rogerse (Rogers 2014). Jde nám spíše o převyprávění, reinterpretaci, příběhu o rogeriánském přístupu, který se traduje v našich podmínkách.
Máme pocit, že Carl Rogers je trochu jako Alois Jirásek, každý o něm “něco” ví, každý to dokáže u zkoušky papouškovat, ale četl a v plném významu jej chápe málokdo. A samotná rogeriánská triáda je na tom podobně, mnozí opakují magická tři slůvka stejně jako věřící drtí v ústech motlitbu Otče náš, ale bohužel jen málokdo je v kontaktu se smyslem, s posláním těchto slov.

Jde nám o převyprávění skvělého Rogersova příběhu o zdravém přístupu k setkávání s lidmi takovým způsobem, aby nezněl jen jako halasné, ale prázdné humanistické proklamace. Aby to byl zase příběh o efektivní, praktické i zdravě pragmatické dovednosti.

Problémy s empatií

Zásadní pojem rogeriánské triády je nejspíše empatie (Záškodná&Mlčák 2009).
Imperativ “Buď empatický” se vtlouká do hlav adeptů pomáhajících profesí od jejich prvních krůčků, opakuje se v supervizích, zaznívá v plamenných prohlášeních věrozvěstů nových trendů.
Tak trochu máme pocit, že to má podobný efekt, jako když někomu nařídíte “Buď spontánní!” nebo dítěti přikážete “Hlavně buď normální!”.

Problémy spatřujeme v tom, co je to vlastně samotná empatie. Respektive jaký příběh si o empatii povídáme.
Nyní náš kritický přístup zesílím, dovolím si použít jistou nadsázku:

“Co když empatie neexistuje?”

Ano, co když je to jen nějaký konstrukt, který jsme si jako pomůcku vymysleli, podobně jako třeba inteligenční kvocient? Copak je možné nebo copak můžeme v rámci evidence based přístupu prokázat, že se jeden člověk může “vcítit” do druhého člověka? Že já mohu cítit, co cítí druhý? Jak to dělám? Kde na to máme v těle nějaký receptor?

Není naopak základem samotného humanistického přístupu, tedy i rogeriánského, přesvědčení o jedinečnosti, nezaměnitelnosti každé lidské bytosti a tedy o nepřenositelnosti prožitku, emoce?

Ne, nepopíráme, že člověk může mít zkušenost se zážitkem společného procítění, vcítění. Nebo že si tak takový prožitek vykládá. Jsou to ale většinou ultimátní, specifické prožitky. Prožívají to milenci při milování, bojovníci při boji tělo na tělo, lidé v davovém pohnutí. Všechny případy se týkají stavu transu, což je pořád tak trochu víc šamanismus, než evidence based profesionální přístup.

Co to po sobě chceme, když chceme být empatičtí?
Chceme se vcítit.
Platí-li však výše zmíněná výhrada, tak to prostě nejde, není jak.

Co to tedy děláme?
Vytváříme si představu, domněnku o tom, jak se asi klient cítí, co asi prožívá. Snažíme se na tuto představu naladit, otevřít se jí.
Když se trefíme, je to fajn. Ale taky se trefit nemusíme.
Každá domněnka, představa, je riziko omylu. Představa je vždy cosi, co si stavím před sebe a skrze co teprve pozoruji, filtruji, realitu. I empatická představa je bariéra, zkreslující filtr mezi mnou a klientem.

Dnes sice víme o zrcadlových neuronech (Rizzolatti 2004), o kterých se předpokládá, že jsou neurofyziologickým základem toho, čemu můžeme říkat empatie. Tato struktura v našem mozku má pravděpodobně za úkol zrcadlit jednání i emoce, které sledujeme u pozorované, optimálně nám blízké osoby.
Tedy že když vidím plakat někoho jiného, je do pláče i mě.

Avšak i v tomto případě se nejedná o schopnost prožívat to, co prožívá pozorovaná osoba. Pouze se jedná o schopnost sám v sobě aktivovat své emoční okruhy, odpovídající tématu emocí pozorované osoby.
Když u někoho pozorují smutek, díky zrcadlovým neuronům začnu cítit taky smutek.
Ne však smutek pozorovaného člověka, ale svůj. A můj smutek se prostě liší od smutku druhého, je dán jinou zkušeností, jinou konstitucí, jiným kontextem. Tedy podobně jako u empatické představy, která je více řízena kognicí, neokortexem, i u tohoto způsobu empatické reakce, zrcadlení, je zde riziko chyby. Zkreslení.
K tomuto problému s empatií ještě nutno přidat to, že ne všichni máme stejnou možnost využít empatického odrazu zrcadlových neuronů.

Předpokládá se, že tyto neurony se svou funkci učí a že je třeba je aktivovat a to cca do dvou let života dítěte. Aktivace je nejspíše spouštěna mechanismem attachmentu, láskyplnou citovou vazbou, přilnutím nebo bondingem (Mrowetz&Antalová&Chrastilová 2011, Hašto 2005). Při poruchách attachmentu, např. při separaci nebo ambivalenci, se zdá, aktivace zrcadlových neuronů neprobíhá úplně.
Kdo má zkušenosti s prací s dětmi, které byly separovány od jedinečné citové vazby od narození do pozdního batolecího věku, ví, jak problematická je jejich sociální adaptace.
A to, i když se jim následně dostane šance na láskyplný vztah v náhradní rodině.

Může se také stát, že pomáhající profesionál má vzhledem ke své vlastní traumatické historii jistý problém s odezvou zrcadlových neuronů. A to jak v tom smyslu, že reagují s menší intenzitou, nebo nereagují v adekvátním kontextu. Mohou také naopak reagovat intenzivněji na základě vlivu vlastní, traumatem zasažené, nenaplněné potřeby.

Přesto se však může jednat o vynikajícího profesionála s plnou kompetencí pomáhat. Nadměrná adorace empatie by jej mohla poškodit.

To nás přiblížilo k oblasti hraničních poruch a poruch osobnosti.
Použijeme-li politicky nekorektní, přesto však docela dobře fungující termíny psychopat a sociopat, pak se asi shodneme, že u těchto lidí očekáváme jisté problémy se schopností adekvátně prožívat vztahový a emocionální kontext. Přesto jsou mnohdy tito lidé vybavení vynikající kompetencí vypozorovat emoční nastavení druhých (Koukolík&Drtilová 2001). Jsou svým způsobem též empatičtí, jenže se nevciťují, oni to cítí.
Prostě jako jiní predátoři cítí, vyčmuchávají, rozpoložení svých obětí a efektivně toho využívají. V tomto kontextu bychom tedy nemohli tvrdit, že sama empatie je zárukou bezpečného, etického a profesionálního přístupu.

Poslední naší výhradou k běžnému užívání pojmu empatie v rámci rogeriánského kontextu je to, že samo vcítění se do druhého žádnou práci nedělá. V rámci požadavku přístupu orientovaného na člověka “být s ním” by to snad i stačilo, ale my jsme si vytyčili za úkol najít termín více aktivní, zaměřený nejen na člověka, ale i na proces.

Sdílení místo empatie

V našem převyprávěném příběhu o rogeriánském přístupu přicházíme s nabídkou na užívání pojmu sdílení.

Sdílením vskutku nemyslíme tu stádovitou činnost na sociálních sítích, kde si lidé pomateně myslí, že když pošlou dvojtečku a závorku, že s druhými sdílí svou emoci.

Sdílení je pro nás pojem zahrnující existenciální, kreativní a transcendentní rovinu setkání s druhým člověkem.

Písmeno “s” ve slově sdílení určuje prosociální kontext, pospolitost. Je garancí toho existenciálního bytí spolu ve stejném kontextu. Jsme (existujeme jako individuální, jedinečné a subjektivní bytosti) s ním (setkáváme se, dotýkáme se jiné individuální, jedinečné a subjektivní bytosti). V rámci práce s pojmem sdílení nedochází k riziku narušení hranic osobnosti a intimity, jak tomu může být u empatického vciťování, nebo u sociopatického vysávání, vyčmuchávání emocí. Respektujeme hranice, jde o setkání, tedy dotek (vzájemný ohraničený kontakt), ne o pronikání, anexi.

Kořenem slova sdílení je slovo “dílo”. Smyslem sdílení tedy není pouze se vzájemně cítit, soucítit, ale něco dělat. To je kořen, to je fundament. Může to vypadat jak obdoba kvantově mechanického paradigmatu, známého z nukleární fyziky: Každý z nás je jedinečná, hranicemi odlišená existence (dvě “částice”), naše společná tvorba v rámci sdílení může mít povahu bezhraničného kontinua (“vlnění”).

V takové terapii nerozpoznáváme, ani nemáme potřebu rozpoznávat, kdo z obou zúčastněných co dělá. Sledujeme celé dílo, ten nedělitelný proces tvorby, růstu. Stejně jak bychom považovali za hloupé ptát se kilometr pod Liptovským Hrádkom, která vlnka v řece Váh byla původně Belá.

Taková konotace slova sdílení zaručuje vzájemnou rovnocennost a partnerství v rámci procesu terapie, edukace či reedukace. Přitom nijak nestírá zásadní rozdíly, nerovnost v sociálních a jiných rolích (hranicích) sdílejících osob.

Významný je tento kontext i z hlediska distribuce moci.
Všechny sdílející osoby jsou mocné, všechny se nedělitelně podílejí na díle, na procesu. Je to jejich (všech) dílo. Nikdo nemá důvod vnímat se jako bezmocný, nemocný, jako oběť, jako pacient. Omezuje se manipulační potenciál (či riziko) pomáhajícího procesu.

V našem zakotvujícím modelu si tedy dovolíme nahradit pojem empatie pojmem sdílení a považujeme jej za hlavní pilíř celého přístupu. Proto jsme ji věnoval takovou důkladnou pozornost.
Zbývající dvojici z naší reinterpretace rogeriánské triády si dovolím věnovat prostor výrazně stručnější

Vřelost

V české odborné literatuře a v českých překladech se často setkáváme s pojmenováním druhého pojmu rogeriánské triády slovem vřelost (Rogers 2014, Kratochvíl 1998).
Vřelostí se v původním rogersovském duchu myslí vřelé bezpodmínečné přijímání, akceptace, klienta bez hodnotících soudů.

Možná jen chybou překladu, tím že používáme slovo vřelost, se můžeme setkat v praxi s posunem toho původního významu. Klademe-li na srdce adeptům pomáhajících profesí, že mají užívat onu vřelost, přeloží si to, že mají být vřelí. Což znamená, že svou energii, svůj zájem a zápal upřímně a plně směřují na klienta. Bohužel, ne vždy v rámci zdravých mantinelů. Někdy se pomáhající profesionál může změnit v pachatele dobra, který je tak vřelý, až je z toho jeho klient jako opařený.

Nebo má profesionál pocit, že vřelost musí ukazovat, že musí být okázalá. Mnohdy se tak můžeme setkat s unifikovaným chápajícím, laskavým výrazem tváře, který nám však poněkud připomíná pojišťovacího makléře nebo recepční v All Inklusive hotelu.
Jsme přesvědčeni, že bezpodmínečné přijetí klienta, je nezbytné pro efektivitu pomáhající profese. Stejně tak je však nezbytné umět svou vřelost regulovat.

To je důvod, proč nabízíme výměnu rogeriánského termínu “vřelost”, za pragmatické spojení “přiměřené nasazení”. Tady jsme si dovolili čerpat z pramenů blízkých bojovým uměním a válečným strategiím (Sun 2008, Musaši 2005). Zkušenosti z této oblasti přinášejí jasné poselství:

Do problému (proces sdílení s klientem) je třeba dát tolik energie, kolik si jeho řešení vyžaduje.

Ne kolik ho mám já a jak jsem ochotný se rozdat. Je to i výraz respektu k druhému, že ho nezahrneme nadbytkem péče, která ho nezatíží nebo vůči nám nezadluží. Nebo jej nevede k závislosti.

Dovednost přiměřeného nasazení vlastních zdrojů by se v našem nabízeném pojetí dala shrnout větou:

Dát tak mnoho, jak nutno,
tak málo, jak možno!

Opravdovost

Opravdovost je třetí pojem, se kterým se v českých překladech rogeriánské triády setkáváme (Rogers 2014, Kratochvíl 1998). Měla by být chápaná v původním významu cizího slova kongruence, což se dá vnímat jako být celkově v souladu. Každý je v tomto přístupu při vzájemném setkání sám za sebe, bez profesní přetvářky či masky. Což je docela těžké, jiné přístupy (Drapela 2003) totiž naopak říkají, že člověk stále hraje nějaké role.

Považujeme opravdovost, autenticitu, za nezbytnou a samozřejmou. Ale i tak ná cosi motivovalo k zamyšlení, zda by se tento třetí pilíř rogeriánské triády nedal nějak upgradovat.
Jsme přesvědčeni, že v rámci mezilidského setkání při pomáhajícím procesu se odehrává něco velmi podobného rané citové vazbě. Mezi námi a klientem dochází k provázání, ke sdílení, k něčemu, co je docela intimní a jedinečné. Dítě si fixuje jedinečnost citově navázané osoby (matku skrze vůni, dotek, později třeba tátu podle hlasu nebo babičku podle vůně pagáčů) a tato jedinečnost efekt vazby podporuje (Mrowetz&kol. 2011, Hašto 2005). Také samo dítě má potřebu být vnímáno jako jedinečně (Fürst 2010).

Věříme, že podobně je to mezi námi a našimi klienty. Klientovu potřebu cítit se jedinečný zajišťujeme výše zmíněnou akceptací. A my bychom ke své opravdovosti měli ještě umět nabídnout svou jedinečnost. Něco, co pomůže našim klientům prožívat při setkání s námi tu bezpečnou vazbu.

Ano, tím skutečně říkáme, že jsme přesvědčeni, že každý pomáhající profesionál má být “svojský”, originální.
Má být v něčem, třebas jen drobně, jedinečný.

Z tohoto pohledu vnímáme velmi negativně tlaky, které pomáhající profese normalizují v rámci legislativních rámců. Např. v sociálních službách, pod které v České republice spadají i některá poradensko terapeutická zařízení jako třeba rodinné poradny, je silně vyžadováno zajištění principu zastupitelnosti. Opakovaně se pak kolegové setkávají s výtkami a nepochopením kontrolních orgánů, že zastupující odborník pracuje s klienty jinak, než odborník původní. Z našeho pohledu to ale jinak nejde. Jsme a máme být jedineční a přesně k tomu také vedeme své klienty.

Nejsme zootechnikové a naši klienti nejsou stádo telat.

Dovolíme si tedy nabídnout reinterpretaci rogeriánské triády empatie – vřelost – opravdovost na triádu efektivity:

sdílení – přiměřené nasazení – jedinečnost.

Průvodce seriálem<< Triáda triád #1: Jak se ve své pomáhající práci dobře usadit?Triáda triád #3: Triáda psychodynamiky >>

2 thoughts on “Triáda triád #2: Triáda efektivity

  1. Ahoj Petře, jsem zase v pohybu a nemám moc času, ale neodolal jsem . Díky za připomenutí společného konání, který bylo občas trochu nasírací (ale i to mělo svoji cenu), ale častěji objevovací a hrající a to bylo fajn. To, co jsi (a jak napsal) se mi moc líbí (zvlášť část o sdílení a přiměřeném nasazení. O tý jedinečnosti – opravdovosti bych se rád ještě někdy pobavil (je to teď téma, který mě dost zajímá).

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..