PsychologieSupervizní podpora

Triáda triád #1: Jak se ve své pomáhající práci dobře usadit?

(přednáška pro VI. ročník konference Križovatky Bratislava 2015, publikováno ve sborníku na http://www.dc-zahorskabystrica.sk/konferencie/ )

Jsem ve shodě s mnohými významnými osobnostmi (Rogers 2014, Kopřiva 1997, Yalom 1999, Zeig 2005, Watzlawick 1999, Kratochvíl 1998) přesvědčen, že v efektivitě práce pomáhajícího profesionála hraje významnou úlohu to, jak se sám cítí a jak tento jeho stav vnímá klient či klienti.
Jak pomáhající profesionál, tak jeho klient, jsou lidské bytosti a mají své potřeby, které nelze ignorovat (Fürst 2010). Významným úkolem poradenství či terapie je podpořit nedospělé klienty v tom, aby důvěřovali vlastním, autonomním zdrojům, které jim mohou tyto potřeby naplňovat. Aby s nimi uměli nejen pracovat, ale i hospodařit. Regulovat je.

Věrohodnost podpory či pomáhající činnosti je však založena na zdravé kompetenci terapeuta zvládat to, k čemu klienty sám vede. Tedy měl by být sám schopen se v sobě zakotvit a dobře, pevně se ve své roli usadit.
Metaforicky řečeno:

Přesto, že se v naší pomáhající práci výrazně spoléháme na
1) HLAVU, tedy na naše znalosti, edukací získanou odbornost i empirií podloženou kognici,
2) SRDCE, tedy na naše empatické a altruistické nastavení,
3) RUCE, tedy na naše praktické zkušenosti, ověřené praxí, prostě na náš kumšt,
měli bychom se umět spolehnout hlavně na vlastní ZADEK.
Tím myslím schopnost být zakotven, dobře usazen, s dobrou stabilitou ve vlastní pozici, v postojích, v hodnotovém systému.

Věřím, že většina z Vás to považuje za samozřejmé. Možná si mnozí pomyslí, že příspěvek jen oprašuje notorický známé věci a jeho význam je bagatelní.
Žijeme však v době, kdy na poli pomáhajících profesí, zejména zaměřených na děti, musíme čelit významným tlakům. Z jedné strany tlakům jistého fundamentalismu až extremismu. Z druhé strany tlakům módních, mediálně či politicky podporovaných trendů.

Pomáhající profese se sice odkazují na své zakotvení ve vědeckých oborech, v oborech humanitních. Avšak sama povaha člověka omezuje čistou exaktnost a objektivitu lidského poznání sama sebe. Otevírá se nám tu vždy prostor pro nezdravý fundamentalismus, kdy lidsky pochopitelné mezery v exaktnosti jsou kompenzovány dogmatickým lpěním na několika základních postulátech doktríny.
Když jsem se v 90. letech začal seznamovat s prostředím česko-slovenských pomáhajících profesí, zejména s oblastí psychologie, zcela dominoval eklekticko integrativní přístup (Kratochvíl 1995, 1998, Knobloch&Knoblochová 1993). Já sám jsem žákem profesora Stanislava Kratochvíla a mám tak k integrativnímu přístupu silně pozitivní vztah. Nejspíše to byla tehdy z nouze cnost, v předlistopadovém období byl každý vděčen za cokoliv, co získal ze zahraničních pramenů. Bylo pak logické, že prameny byly různorodé.
Lidská potřeba narativního uspořádání pomáhala vytvářet mezi přístupy, které vzájemně na mezinárodním poli soupeřily, vztahové a smysluplné spojnice. Česká a slovenská integrativní tradice dokázala najít cestu ke sdílení různorodých pohledů.
Po více jak dvaceti letech se však zdá, že se mnohé obrátilo. V českém světě pomáhajících přístupů lze vnímat rivalitu různých “čistých škol”. Dravost lze pozorovat zejména u nově vzniklých či nově importovaných přístupů, které se někdy chovají stylem “je jen jedna pravda a to je ta naše”. Děje se tak v době, kdy naopak lze na mezinárodním poli sledovat dlouhodobý sbližující trend, kdy dokonce i v KBT technikách nacházíme prvky z dynamických přístupů apod. (Prochazka&Norcross 1999)

Běžný praktikující pomáhající profesionál, třeba takový burlak rodinné psychologie, jako jsem já, se s těmito fundamentalistickými až extremistickými trendy setkává často ze strany akademické půdy.
Expanze doktorandů prostě musí o něčem publikovat a zajímavé nové přístupy, zejména spojené se zahraniční stáží, jsou tak lákavé. Lze se za ně bít, lze je s mladickou vášní šířit téměř jako evangelia. To, že mnozí šiřitelé nových věrouk jsou téměř bez zkušenosti přímé práce s lidmi, zůstává jaksi nepovšimnuto.
Granty a dotace jsou obvykle k těmto přístupům laskavější, než k tradičnímu řemeslu.

Dalším zdrojem fundamentalistických tlaků je tzv. občanská společnost, různé spolky, které hlásají pomoc nějaké cílové skupině a drží se zuby nehty své zaručeně fungující pomáhající ideologie.
Profesionál v běžné praxi je někdy vystaven nutnosti hájit své postoje, svou vlastní práci, ve střetu s těmito vlivy. Měl by být schopen sebereflexe i kritického myšlení. Měl by být schopen v případě potřeby i revidovat své postoje a přijmout do svého repertoáru něco z nových směrů. Měl by však být stále zakotvený, nerozkolísaný. Jeho nejistota by se okamžitě stala součástí jeho práce s vlivem na klienty.

Další tlakovou zónou je oblast politicko mediálních tlaků, které zasahují do pomáhající praxe nikoliv z pozice odborné, jako tlaky výše uvedené, ale z pozice “politické korektnosti”.
Už opakovaně se stalo, že byla těmito tlaky vynucena změna odborné terminologie (např. odstranění používání trefného pojmu psychopat). Vyžadují se změny v užívání běžného jazyka (některé pojmy se nedoporučuje používat např. z obavy z diskriminace, nebo že by se nějaké skupiny mohly dotknout apod.). Dokonce se legislativními normami na základě politických trendů vynucují změny v samotných odborných přístupech (např. Zákon č. 359/1999 Sb. o sociálně právní ochraně dětí).
Nebo se rovnou ruší odborná pracoviště, speciální školy, domovy, ústavy apod.

Chce-li pomáhající profesionál i v takové atmosféře pracovat dál a pracovat kvalitně, potřebuje věru silné zakotvení, silné přesvědčení o smyslu a podstatě své práce.

Na tlak fundamentalismu lze smysluplně reagovat tak, že se sami dokážeme navrátit ke svým fundamentům. K autonomním základům toho, co nám umožňuje dělat naši práci.
Být zakotven ve vlastním fundamentu, ve svých základních postojích a hodnotách, z nás nedělá fundamentalisty. Kdo je sám v sobě zakotven, nemá potřebu omezovat jiné, což fundamentalisté činí.

Autonomní zakotvení je také dobrou obranou proti politicko mediálním tlakům. Dokážeme tak slyšet a vidět mnohé, co je nám cizí, a přitom si o tom myslet a cítit své. A nadále pracovat po svém.

To jsou důvody, proč ve svém příspěvku nabízíme zamyšlení nad návratem k několika fundamentům pomáhající práce. Proč nabádáme, abychom na ně nespoléhali automaticky, ale abychom pozornost k těmto základním kamenům aktivně trénovali, praktikovali. Jako při dýchání v józe, jako při všímavém prožívání při meditaci.

Nabízený přístup, pracovně nazvaný Triáda triád, je typickou ukázkou toho starého česko slovenského integrativního přístup. Prostě z různých zdrojů bere to, co se tradičně osvědčuje, nachází mezi těmito přístupy propojení a na závěr to vše zabalí do jednoduchého balíčku. Nese s sebou též rizika tohoto přístupu: zobecňuje, používá metaforický jazyk a zcela jistě si v něm každý najde tak trochu něco jiného.

Tři pilíře dobrého usazení

V našem zakotvujícím přístupu nabízíme propojení třech dimenzí, které se objevují v pomáhající profesi:

  1. Triáda efektivity – tato dimenze ve svém základě odpovídá klasickému rogeriánskému přístupu (Rogers 2014), garantujícím zdravý a účinný způsob práce s lidmi. Jen jsme si se vší úctou ke Carlu Rogersovi dovolili jistou revizi. Pokusili jsme se o posun z primárně humanistického kontextu blíže ke kontextu praktickému až pragmatickému. Podrobili jsme jednotlivé pojmy rogerinánské triády, tedy vřelost, opravdovost a empatii, jisté redefinici, snažili jsme se najít posun od obecně humanistických proklamací k praktickým a efektivním doporučením a aplikacím.
  2. Triáda psychodynamiky – v této dimenzi se vracíme ke klasickému psychodynamickému modelu třech psychických úrovní (nebo též egostavů), které vycházejí z freudovské (Drapela 2003) a následně z berneovské tradice (Berne 2011). V našem zakotvujícím přístupu nám jde zejména o identifikaci hladů (nenaplněných potřeb) jednotlivých stavů a také o prevenci rizika ustrnutí v emotivních, nezralých, stavech. Jde nám o podporu všímavého prožívání potřeb a o podporu pendlování/vyvažování.
  3. Triáda procesu – na této rovině se zabýváme respektováním procesní povahy jevů, které řešíme v rámci pomáhající profese. Vše je v pohybu, panta rhei. A zároveň v tomto kontinuálním pohybu hledáme kotvící body, start a cíl.

V našem přístupu se zaměřujeme na prevenci následujících chyb: zaměření na příliš velké a příliš statické cíle a závislost na statusu spojenou s majetnickým přístupem.

V příspěvku se budeme zabývat zejména první triádou, triádou efektivity, která vychází ze základů rogeriánského přístupu. Zbylé dvě triády, triádu psychodynamiky a procesu, si dovolíme jen stručně načrtnout s důvěrou v to, že se v budoucnu naskytne možnost představit je všechny komplexně, nejlépe v praktickém workshopu.

Průvodce seriálemTriáda triád #3: Triáda psychodynamiky >>

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Comment moderation is enabled. Your comment may take some time to appear.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..