Schengenský syndrom – bolavé dopady nezralého přání mít svět bez hranic.

Následující text, v originále publikovaný ve Sborníku mezinárodní konference Križovatky V. (Bratislava 2013) nemá za cíl prezentovat výsledky žádného exaktního výzkumu či propagovat nějaký nový efektní teoretický přístup. Naopak, berte jej, prosím, jako motivační esej, která vznikla na základě empirické zkušenosti autora s ohledem tradiční hodnoty a přístupy, dnes mnohými opouštěné. Mám neskromné přání, že těchto pár slov a možná teatrálních gest, bude alespoň některé z Vás motivovat ve vlastních úvahách o limitech ve světě dnešních dětí, o našich hranicích, tedy o hranicích kulturního a psychosociálního prostoru, který považujeme za svůj, za náš. Nikoliv, že jej vlastníme, ale že v něm a s ním žijeme, sdílíme jej. Tak, jako nevlastníme své děti, ale žijeme, sdílíme svůj život s nimi.

Základními teoretickými kameny této eseje jsou teorie potřeb dle profesora Matějčka (Matějček 2013) a potřeba jejich nové interpretace, životní potřeby dle Pesso Boyden (Fürst 2010) systému a míra jejich naplňování v postmoderní rodině a společnosti, teorie citové vazby, attachementu doktora Bowlbyho (Bowlby 2010, 2012), očekávatelná rizika nahrazení úsměvu matky smajlíkem Facebooku a také aplikace teorie Černé labutě pana Taleba (Taleb 2011), tedy konfrontace iluze životních jistot a předvídatelnosti. A v neposlední řadě teorie resilience (Sobotková 2012, Šolcová 2009), nezdolnosti, jejíž kultivace je motivačním cílem této úvahy.

Empirický základ následného textu je dán 20ti letou praxi autora v Poradně pro rodinu Olomouc, zejména posledními roky, kdy eskaluje tsunami bezmocných a nešťastných klientů z řad rodičů s generální otázkou: „Mám dítě. Co mám dělat?“ A na tuto otázku bude hledat esej alespoň obecnou odpověď.

Profesor Matějček (Matějček 2013) se svým týmem již před mnohými lety kladl důraz na to, že každé dítě, vlastně každý člověk, už od narození vykazuje silný hlad po následujících potřebách:

  1. Potřeba stimulace – tedy hlad po různorodých podnětech, které dítě motivují k aktivitě, k celostnímu růstu, k životu vůbec.
  2. Potřeba smysluplnosti – tedy hlad po kontextu, po příběhu, který svět kolem dítěte nabízí v rámci akceptovatelné smysluplnosti. Zdá se, že tato potřeba je zřejmě zakotvena i na fyziologické úrovni, že je evolučně získaná na základě její nutnosti pro přežití.
  3. Potřeba životní jistoty – tedy hlad po důvěře v jistou předvídatelnost, očekávatelnost, pravidelnost, rytmus.
  4. Potřeba pozitivní identity – tedy hlad po prožitku vlastní existence, který má být optimálně prožitkem radostným, naplňujícím, vedoucím k sebedůvěře a následně k dospělé autonomii a nezávislosti.
  5. Potřeba otevřené budoucnosti, naděje a perspektivy – tedy jakýsi hlad po růstu, rozvoji, vykročení do světa (ve smyslu fenomenologickém to můžeme vnímat jako potřebu odvážně se vystavovat bytí, být jeho aktivním činitelem, ve smyslu přístupu Satirové (Satirová 2006) to můžeme vnímat jako potřebu neustálého růstu a kreativní proměny, ve smyslu tradičních pohádek má prostě jednou Honza vstát z pece a tradá do světa, ve kterém chce uspět)

Jiný pohled na potřeby dítěte, který s Matějčkovým pohledem nesoupeří, ale doplňuje jej v jiné kontextové rovině, reprezentují potřeby dle Pesso Boyden (Fürst 2010) přístupu. Velmi volně, avšak velmi trefně je lze prezentovat metaforou lidské ruky, ruky s pěti prsty, kde každý prst je symbolickým reprezentantem jedné z nezbytných životních potřeb.

Ukazováček svou potřebu má již v názvu, fakticky s ním ukazujeme na konkrétní místo. Potřeba místa, jednoznačně určeného se ukazuje být velmi silnou potřebou. A to v několika rovinách:

a)V rovině fyzické – každý z nás má potřebu cítit se někde doma, někam patřit v rámci vymezeného prostoru, mít vlast, mít svou obec, mít svůj domov, mít svou postýlku. Tohle většina z nás zvládá, chápe. I když někdy se tato potřeba bagatelizuje v rámci neobjektivní propagace střídavé péče rodičů, nebo krátkodobé pěstounské péče. Na co však v naší kultuře zapomínáme, je respektování vlastního místa ve svém těle. Přijímat a respektovat svou tělesnost umí jen málokteré dítě a málokterý rodič. Jen si uvědomme, že například tzv. tělesná výchova ve školách je spíše výchovou ke sportu, než výchovou k zájmu o tělo, jaké je.

b)V rovině psychosociální – ukazuje se jako nezbytné, aby dítě mělo jasné místo v sociálním systému své rodiny, komunity. A také, aby mělo laskavé místo v myslích svých rodičů, optimálně ještě mnohem dříve, než se narodí. Výzvou pro možný výzkum je zamyšlení, jak se promítlo do života tzv. Husákových dětí to, že mnohé byly počaty jako poukázka na bytový dekret.

c)V rovině časové! Respekt k tomu, že čas plyne a pro člověka je důležité umět jeho nekonečný tok fázovat, strukturovat, se zvolna vytrácí. Kolik rodin dnes společně jí ve stejných časech, kolik dětí nosí hodinky, jak se zvyšuje nedochvilnost a naše tolerance k ní?

Když přeskočíme prostředník, tak si mnozí všimnou, že na prsteníku mají prsten. Symbol toho, že jsou ve vztahu. Že mají potřebu nebýt sami, prožívat sociální oporu či sdílení s jiným člověkem. To je další nezbytná potřeba lidí. Dítě nezbytně potřebuje pevnou oporu svých rodičů. Oporu aktivní, optimálně vyplývající spíše z navázané citové vazby než z legislativní rodičovské odpovědnosti.

Mezi ukazovákem a prsteníkem se jako osa ruky tyčí prostředník, který v rámci této metafory reprezentuje potřebu mít pro život dostačující zdroje. Nejen ty ze dna Maslowovi pyramidy (Maslow 1997), ale též zdroje hodnotové, etické (Cakirpaloglu 2009).

Další potřebu reprezentuje malíček. Nejmenší a nejkřehčí prst volá po potřebě bezpečí, ochrany. A tu mu nemůže zajistit nic jiného, než pevné spojení předchozích tří prstů, tedy jednoznačně dané místo k životu, kde jsou blízcí lidé dodávající potřebné zdroje.

No a zbývá palec. Palec je vlastně takový Darwinův skok člověka. Díky jeho opozici vůči ostatním prstům se kdysi dávno padající „opička“ dokázala zachytit větve, později pak tou větví praštit konkurenta. Díky palci jsme dokázali pevně uchopit svět kolem sebe, dokážeme jej chápat.

A tento palec symbolizuje bazální lidskou potřebu: Mít hranice, limity.

Hranice / Limity
Historie Tady a teď
Ostrov rodiny má břehy Rodina je praskající kra
Osobnost má intimitu

Intimita a soukromí po 11. 9. 2001?

Intimita a soukromí na sociálních sítích?

Jsme omezeni časem Non-stop systém
Komunikace a informace jsou limitované Limitem je rychlost a prostupnost datových sítí
Spotřeba omezena existujícími zdroji Dluhová služba aneb víra v budoucnost

Pro zdravý život je nezbytné mít naplňované všechny předcházející potřeby, ale v optimálních mezích. Tyto limity jsou dány částečně fyziologicky, omezeními našeho těla, našeho mozku. Některé je však nutné dětem předat. Čím jsou však zvnějšku vymezeny životní limity dnešních dětí?Propustností širokopásmové internetové sítě? Dostupností wifi signálu nebo signálu mobilního operátora? Výkonností grafické karty a procesoru? Velikostí displeje mobilu? Zapomněl bych na to nejtypičtější: Kreditem na úvěrové kartě rodičů? A vlastně to poslední je to nejnormálnější. Ekonomické hranice byly po staletí jedním z nejdůležitějších motivů rodinné soudržnosti. Ale když máme tak výhodné a snadno dostupné půjčky, kreditní karty…

Teď vzít, mít, spotřebovat a splácet později. Mantra doby. Problém je v tom, že pokud máme děti, měla by platit mantra právě opačná. Investovat své aktuální dospělé, rodičovské zdroje do zvyšování potenciálu dětí v jejich budoucí dospělosti. Ne proto, aby nám to na stáří vracely, ale aby to samé dělaly pro své děti, svůj rod, národ, druhé lidi.

Každá sázka na budoucnost je podložena důvěrou, že žijeme v jakémsi Průměrově, kde se vše dá predikovat, kde se můžeme plně spolehnout na prozřetelnost Gausova rozdělení. Kde se nemusíme zabývat pravidly a hranicemi, neboť je považujeme za předem dané, neměnné, respektive proměnlivé jen na základě předvídatelnosti, které říkáme zákony.

Možná by však bylo vhodnější připustit, že se náš dnešní život blíží životu v Extrémově.

Průměrov Extrémov
Gausova křivka platí Gausova křivka je trik
Kauzalita platí Kauzalita neplatí
Nahodilosti mírné Nahodilosti s velkým dosahem (Černé labutě)
Můžeme předvídat Můžeme předvídat, ale k ničemu to není
Tyranie normy a stereotypu Tyranie náhody a mimořádnosti

Profesor Matějček jen těžko mohl předvídat to, jak dnes budeme žít. Asi by si jen stěží dokázal představit, že reálným rizikem není pro dnešní děti nedostatek stimulů, ale naopak jejich nadbytek, jejich kobercové bombardování, dané nelimitovaným využíváním moderních technologií. Nicméně i tak ta první potřeba je stále v platnosti, potřebujeme impulsy pro život. Ale nejspíš je dítě potřebuje získávat jinak, než přes metrovou obrazovku plazmové televize.

Na problém s první potřebou navazuje problém s potřebou druhou, s potřebou smysluplnosti. Mozek dítěte tuto potřebu nejspíš nedokáže zdravě vypnout, tak se chudák snaží dát smysl celé té záplavě informací z moderního světa. Což je docela zatěžující, zejména ve srovnání s mnohem menšími kvanty informací, které musel zpracovávat mozek rodičů v jejich dětském věku. Praxe ukazuje, že mnozí rodiče sami těžko nacházejí smysl v dnešním světě a tak jen těžko mohou dětem předat jednoduchý, přiměřený příběh o kontextu, ve kterém žijí. Dítě je tak odkázáno buď k přetěžování, nebo k tomu, že v rámci obranné reakce jeho mozek informace selektuje dle pravidla menšího zla. Může tedy vypustit pozornost na důležité impulsy a naopak se může zakotvit do bludného výkladu světa.

V rámci této eseje bych se však rád více dotkl problému s třetí Matějčkovskou potřebou, potřebou jistoty. Čím dál tím víc se kloním k názoru, že budoucí jevy lze jen těžko předvídat. Nebo jinak, je mnoho způsobů, jak je předvídat, ale hodnota některých predikcí je validní jako pohled do křišťálové koule. My si přejeme, aby byl svět předvídatelný. My to potřebujeme, v tom má Matějček pravdu (Matějček 2013). A svět náš křik možná slyší, ale rozhodně jej neposlouchá.
Podívejme se nazpět o necelé dvě generace a zaměřme se třeba na změny v technologiích a s tím souvisejícím způsobem života. Podívejme se na změny vnímání intimity a diskrétnosti jedince po 11. 9. 2001 nebo pro rozmachu sociálních sítí. Koukněme na dynamiku společenských proměn, nejen politických, ale i těch, které zasahují mikrosvět rodiny, jako je proměna nebo přímo rozpad klasického schématu rodiny, expanze rozvodovosti nebo soužití nesezdaných rodičů. Uvědomme si, že dynamika těchto změn stoupá.

V mnohém se jedná o změny, které se jen těžko daly predikovat. Kdo z nás, běžných lidí, by si dokázal v 80. letech představit naši aktuální tak silnou závislost na mobilních technologiích, když v té době měl mobil jen Mach se Šebestovou a to si jej ještě museli navzájem půjčovat a neměl ani dotykový displej. Kdo si dokázal představit, že se ze sta uzavřených manželství polovina rozvede.

Co z toho plyne? Rodíme a vychováváme děti s iluzí života v Průměrově, přitom bychom je měli připravovat na Extrémov. Na život ve světě, který si ani neumíme ani nemůžeme představit.

Mise rodičů a dalších vychovatelů má tedy dnes znít:

Připravme naše děti na něco, co si ani neumíme představit!

Což je docela problém. Z mé praktické zkušenosti mohu mnohé rodiče (i další dospělé role rodičovského typu) rozdělit na dva tábory v extrémních protipólech:

Tábor obklíčených Tábor dobyvatelů
Motivem je úzkost Motivem je prosazení
Věřím v pravidla Tvořím pravidla
Já jsem tu pro svět Svět je tu pro mne
Představa ohrožení je výzva k pasivitě Setkání s ohrožením je výzva k aktivitě
Hranice je zeď před nepřítelem Hranice je brána k nepříteli

Jeden tábor má v erbu klec a druhý nemá v erbu nic, nemá vlastně žádný erb, žádné tradice. První tábor je řízen principem úzkostidůvěrou v osvědčená pravidla a jistoty, z nichž ta hlavní je v tom, že je třeba se světa bát. Taková klasická česká či slovenská rodina s úzkostnou maminkou. Druhý tábor je řízen principem naivního hédonismu, konzumu a dobývání, tedy představou, že svět je jak Továrna na čokoládu pana Wonky, konzumuj, kolik můžeš. Bez hranic.

Výsledkem výchovných postupů těchto, často milujících, rodičů a dobrých lidí, je nezdravé vnímání hranic. Děti z liberálního tábora hranice ve svých kognitivních mapách nemají, děti z konzervativního, příliš omezující tábora, pak mají v sobě skryté, ale silné vzdorné přání mít svět bez hranic.

Představme si matku z tábora dobyvatelů. Má dítě a dítěti podle ní patří vše, celý svět. Hranice vnímá jako cosi, co dítě omezuje. Dítě chce poznat svět a matka je pyšná, jakého má nebojsu, jaké je její dítě osobnost. A dítě pozná svět naplno, včetně vařící vody a ostrých nožů, což se mu přihodí, když jej máma nechá v plné svobodě. Pokud dítě toto přežije, má jasnou informaci, jaký je svět. Zlý a nebezpečný. A taky má informaci o tom, že máma nic neudělala. Dětská mysl si může díky potřebě smysluplnosti vytvořit koncept, že máma nic neudělala proto, že prostě očekávala, že to dítě zvládne. A máme tu jeden extrémní model dítěte, agresora, který očekává a vyhledává příkoří, protože to přeci tak má být a on to má zvládat.

Druhý extrémní model vytváří máma z tábora obklíčených, která je tak plná úzkosti, že už jen při náznaku synka podívat se do kuchyně, jej mále udusí v náruči v srdceryvném křiku: „Co mi to děláš?“ A takové přidušené dítě si sice také odnese do života informaci, že svět je zlý, ale neví proč. Protože to máma řekla! A byla smutná, když dítě chtělo do světa. A tak má dítě jedničky pro maminku, do fotbalu chodí pro tatínka, doktorem bude pro dědečka. Nežije pro sebe.

Tyto dva extrémní modely výchovy dětí se potkávají na školách a zejména ve specializovaných zařízeních. Děti s extrémní tendencí reagovat na stres přehnanou agresivní aktivitou a děti, které se při stresu stahují do sebe, implodují do černé díry ve své mysli. Šikanující a jejich oběti.
Aby tento text nevyzněl pouze jako kritický pamflet, je třeba přidat úvahu o možném optimálním postupu. Tedy co dělat, aby naše děti napadaly do jednoho či druhého extrému. Aby mohly poznat svět, ale nebyly zraněné a plné jizev.
Psychoterapeutická a poradenská praxe nám naštěstí nabízí osvědčený, 3 fázový přístup:

1)Napojené sledování (naslouchání, pozorování). Tedy když máte malé dítě ve své péči, máte právo být unavený jako kůň. Ale jste-li dobrými rodiči (pěstouny, vychovateli, učiteli, terapeuty atd.) tak jste na to dítě citově napojeni (attachment u rodičů, empatické nastavení u terapeuta, pedagoga). A dítě, než něco provede, docela často vydává směrem k dospělému signály typu: „Hele kam lezu!“ Napojený rodič na tento signál může reagovat aktivací své pozornosti, analýzou reálných a pravděpodobných rizik a zároveň přiblížením se k dítěti (zvolna, plynule, bez přískoků či hysterického křiku), zrcadlením.

2)Otevřené provázení, respektování je druhá fáze. Dospělý je průvodcem dítěte při poznávání světa, svět mu otevírá, ale hlídá hranici skutečného rizika. Dítě tedy svou potřebu explorace naplňuje a přitom je dospělý tak blízko, že je zajištěna potřeba bezpečí.

3)Přiměřená ochrana s ochutnáním zla. Teprve v situaci, kdy se dítě ocitá na hranici reálného rizika konkrétního ohrožení, se dospělý postaví do pozice mezi dítě a zdroj nebezpečí. Optimálně je sám chrání a přitom zajistí, aby dítě získalo prožitek kontaktu s ohrožením. Ne tím, že je vymáchá ve vařící vodě či pořeže nožem, ale náznakově, symbolicky, což v rámci sugestibility dítěte bývá dostačující. Dítě získá jasnou a prožitkovou informaci za prvé o tom, že ve světě existuje skutečné riziko konkrétního nebezpečí (bolest, omezení, „zlo“) a za druhé, že existuje jasně definovatelná hranice, která mu sděluje, zda se pohybuje na bezpečném či nebezpečném území.

Díky takovému přístupu dítě nežije ani v iluzi, že svět je trvale bezpečná náruč matky, ani že svět je doupě plné nepřátel. Je motivováno k poznávání světa s tím, že je dobré být ostražitý a připravený na překvapení, protože takový náš svět je. Překvapující.

Populistické tendence odstraňovat z našeho světa a bohužel i ze světa dětí hranice, snaha o vytvoření psychosociálního Schengenu, našim dětem nepřinesou více svobody. Svoboda se nezískává tím, že hranice zbouráme, ale tím, že najdeme sílu, odvahu i dovednosti hranice přecházet a překonávat. Ano, skutečně si myslím, že v rámci vývoje a dospívání naše děti potřebují laskavé celníky, kteří je přes hranice nepustí, dokud nebudou připraveny. Že děti budou vědět, že za překročení hranic se někdy i platí, ale toto clo je i zpětná vazba o zralosti člověka.
Pokud si přejeme splnit jeden z největších úkolů dospělých lidí, a to doprovodit děti do jejich dospělosti, neměli bychom se bát být těmi laskavými celníky.

A v tom Vám, nám, našim dětem, držím palce.

———————————————————–

Literatura:

BOWLBY, John: Vazba, Praha, Portál 2010. 360 s. ISBN 978-80-736-767-04

BOWLBY, John: Odloučení, Praha, Portál 2012. 456 s. ISBN 978-80-262-0076-5

CAKIRPALOGLU, Panajotis: Psychologie hodnot. Olomouc, Univerzita Palackého 2009. 376 s. ISBN 978-80-244-229-54

FÜRST, Aleš: Pesso Boyden psychomotorická psychoterapie. In Současná psychoterapie. Praha: Portál, 2010. 343-354 s. ISBN 978-80-7367-682-7

MASLOW, Abraham: Motivation and Personality, New York, Harper&Row

Publishers 1987, 293 s. ISBN 978-006-041-987-5

MATĚJČEK, Zdeněk: Co děti nejvíce potřebují. Praha, Portál, 2013. 108 s. ISBN 978-80-262-0398-8

SATIROVÁ, Virginie: Kniha o rodině, Praha, Práh 2006, 364 s. ISBN: 80-7252-150-0

SOBOTKOVÁ, Irena: Psychologie rodiny, Praha, Portál 2012. 224 s. ISBN: 978-80-262-0217-2

ŠOLCOVÁ, Iva: Vývoj resilience v dětství a dospělosti, Praha, Grada 2009. 104 s. ISBN: 978-80-247-2947-3

TALEB, Násim N.: Černá labuť, Praha, Paseka 2011. 478 s. ISBN: 978-80-7432-128-3

Zdroj: http://petrhroch.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=453509