První gay adopce! Slyšte, slyšte!

Noviny jsou plné tklivého příběhu o tom, jak první homosexuálové adoptují dítě.
A děje se tím právě to, co mě jako psychologa, který byl svými učiteli i léty praxe veden k etice i k naprostému respektu k intimitě rodiny a hlavně potřeb dítěte, sere! (za to expresivum se neomlouvám)
Dítě ještě ani není u těch gayů a už má vytvořený mediální příběh. Už je “slavné”.

Můj postoj je jednoznačný:
Tím, jak se sami nastávající rodiče/gayové chovají v mediálním prostoru, závažným a nezvratným způsobem narušují intimní prostor dítěte, které tak strašně chtějí.
Cejchují dítě stigmatem “mediálního” dítěte.
Vytvářejí další problém, které bude muset dítě, již tak ohrožené vlastním traumatem, zvládat.

Roky pracuji s žadateli o adopci, vždy je to práce diskrétní, intimní, fakt není běžné, aby se budoucí osvojitelé takhle mediálně prezentovali.
Naopak. Dbá se o to, aby se intimita rodinných vztahů co nejvíce posílila.
Dítě není věc veřejná!
Ani dítě gayů.
A pokud nejsou schopni tohle pánové respektovat, je otázkou, jak budou respektovat reálné potřeby dítěte a jak je upřednostní před egoexhibicí “jsme první gayové, co adoptovali dítě”. Pak je otázkou, jak a vlastně zda byla tato tendence k exhibicionismu oborníky posouzena jako rizikový faktor.
Je to docela podobný, jak Prague Pride. Gayové málokomu vadí, vadí ta hysterie a mediální brajgl okolo.
Já jsem přesvědčen, že gayové mohou poskytnout dítěti láskyplný náhradně rodičovský vztah.
Vadí mi však ta hysterická potřeba sápat se po zviditelnění. Výchova dítěte fakt není totéž, co třasoprdelení v nějakém průvodu.
Jestli se pánové bez médií neobejdou, ať si adoptují nějakýho animáka od Pixaru…