Pop-psychologiePsychologie

O věčných kamarádech

/Jeden starší rozhovor do nějakého lifestylu o lidech, co trčí příliš dlouho v kamarádské zóně. /

Existuje nějaký společný popis osobnosti člověka, se kterým chtějí ostatní jen kamarádit? 

Že by existoval nějaký konkrétní vzorec osobnosti „pouhého kamaráda“, tak to asi ne. Z mé zkušenosti mohu ale nabídnout několik typických rysů.
Spíše se jedná o introverta, není výrazně dominantní, neprojevuje se agresivně, především však má rozvinutou empatii a má vzácnou schopnost naslouchání. 

Jak moc to souvisí se vzhledem?

Věční kamarádi obvykle nebývají vzhledově alfasamci či alfasamice, ale občas se vyskytnou i výjimky.
V praxi jsem se setkal s některými velmi krásnými dívkami, modelkami, které byly v pozici „kamarádek“ právě proto, že pro mnohé muže byly natolik krásné, že si je označili za nedosažitelné bohyně a kamarádství bylo to jediné, na co si vůči nim troufli.
Někdy je hrozně těžké být krásný…
Podobně to může být i u mužů. 

Jiným fenoménem je tzv. divná krása.
Jsou lidé, krásní lidé, jejichž vzhled či charisma je tak trochu z jiného světa. Takoví trošku elfové, víly, čarodějky nebo (dnes tak populární, ach Bože) bledí a uhrančiví vampíři.
Mají silné charisma, prostě jakési kouzlo je v jejich očích, útlých pažích a rukách, v ladnosti pohybů.
Je o nich krásné snít, ale zároveň v nás uvnitř probouzejí jakýsi odvěký strach.
Možná oprávněný.. 

A je rozdíl mezi věčným kamarádem mužem a ženou? 

Docela často má „věčný kamarád“ muž jisté jakoby ženské rysy.
Číňané by řekli, že je více jin než jang.
Neznamená to, že by musel být zženštilý, že ta „ženskost“ je jenom ve vzhledu, nebo že vždycky musí být gay (i když zrovna ti jsou pro holky docela často těmi nejlepšími kamarády). 
Stejně tak „věčné kamarádky“ mívají někdy větší chlapskou vnitřní sílu, než sami chlapi.
Právě to opačné namíchání jinu a jangu umožňuje tu velkou blízkost, pocit porozumění a důvěry, že se těmto osobám tak otevíráme. Ale i chlapácká kámoška má uvnitř své ženství, i ten jemný „jinový“ kamarád je uvnitř pln svého mužství. To nejde jen tak vypnout. 

Jak moc to souvisí se společenským postavením? 

Osobně si myslím, že výrazně vysoké společenské postavení lidi naopak z role kamarádů docela vylučuje.
Moc a postavení mají výrazný sexuální potenciál.
S významnými lidmi se nechceme ani tak kamarádit, chceme s nimi dělat jiné věci.

Ale významná osoba může přitahovat takový ten poddruh věčných kamarádů, kteří se ohřívají ve světle hvězd a zároveň té hvězdě dávají šanci mít se komu svěřit. Z příběhu talentovaného pana Ripleyho (výborný Mat Damon) však víme, že to nemusí být vždy bezpečné.


Jak vlastně život takového člověka vypadá? Je rozdíl v údělu věčného kamaráda ženského a mužského pohlaví?

Já osobně si myslím, že mezi muži a ženami je vždy sexuální napětí, které se nedá vypnout.
Takže když jsou si kamarád a kamarádka hodně blízcí, tak podle mě musí vynaložit docela dost energie na procesy, které tu sexuální linku brzdí nebo odkloní na něco jiného.
Není to tedy lehké, je to docela náročné a frustrující.

Ženy ve svých věčných kamarádech skutečně nacházejí spíše důvěrníka bez rizika, že by se mu musely sexuálně oddat. Udržují si tak kontrolu a pocit bezpečí. To si myslím je jedním z motivů, proč ženy takové kamarády potřebují. Někdy se do toho míchá trochu toho freudovského tématu, tedy že ten kamarád v něčem nahrazuje absenci laskavého, chápajícího a neohrožujícího otce, se kterým se prostě nespí.

Věčných kamarádek je obvykle míň než mužů, u žen tento scénář mívá podle mě častěji obranný charakter. Chrání je to před vztahovými riziky.
To že muži mohou bez rozpaků se svými věčnými kamarádkami mít sex a že s nimi pak odmítají chodit je tak trochu klišé. Když s ní má sex, tak to prostě už je milenka a žádná kamarádka. Je dobré věci nazývat pravými jmény. To, že s ní pak její sexuální „kamarád“ nechce vztah prohlubovat, je věc jiná a může mít motivů víc.

Jedním z nich je ten základní kámen úrazu blízkého kamarádství – že jsme si tak blízcí, že se přestaneme hlídat a ukážeme i své slabé stránky. Kamarád, kamarádka tak o nás ví i to, co nás může ohrozit. Kdybychom s ním pak měli vztah, přineslo by to obavu z toho, že to partner zneužije.

Do jaké míry si mohou za tuto situaci takoví lidé sami? Nemůže to být třeba jen proto, že si hledají své protějšky na úrovních, na které oni sami nemohou dosáhnout (třeba průměrný muž supermodelku)?

Ano, z velké části si za ustrnutí v kamarádské zóně může dotyčný sám. Velmi často právě tím, že má velký rozpor mezi svým sebevědomím, svým pocitem (ne)jistoty v reálném mezilidském prostředí a příliš ambiciózní představou svého ideálního partnera.
Už Carl Jung říkal něco o tom, že když člověk konečně najde svůj ideálním protějšek, muž svou bájnou animu, pak trpce pozná, že se s ním nedá žít. Snít o někom a žít s ním je pekelně odlišné.

Jak se nálepky věčného kamaráda zbavit? Dá se to? A co člověk musí udělat? 

Každé nálepky se člověk může zbavit. Tedy jestli chce. A taky jestli jej ta nálepka náhodou před něčím nechrání a když ji strhne, tak bude nahý a bezbranný.

První krokem je přiznat si to. A přijmout to. Což nebývá lehké. Není moc užitečné se sám sebe ptát proč to tak je, ale pochopit, jak to funguje. Pak teprve můžu hledat způsob, jak něco změnit.

Někdy je dobré změnit prostředí a lidi okolo sebe. Může se totiž naše pověst věčného kamarádka nebo kamarádky za náma táhnout jako smrad.
Se změnou prostředí přichází i šance na změnu masky a role, kterou v ní hrajeme. Ani to nepůjde hned.

Myslím si, že spousta věčných kamarádů bývá totiž ze strany druhých zneužívána.
Že jsou jim k dispozici jako odpadkové koše pro různá svinstva.
Že jsou jako ručník, do kterého se ostatní otřou, když se před chvílí milovali s jiným. 
Vystoupit z této role se dá tím, že si budu víc vážit sebe, že se rozhodnu nebýt k dispozici ostatním, ale slouží svým vlastním potřebám. 
A naučím se tuto kouzelnou mantru: 

NE je celá věta!

Setkáváš se ve své praxi také často s tímto typem lidí? Jaké jsou jejich pocity?

Všechno, co jsem na toto téma řekl, mi přinesla jak praxe, tak i vlastní život. Jako snad každý jsem také zažil teskný pobyt v „kamarádské zóně“. 
Příběhy věčných kamarádů prostě nebývají veselé ani moc šťastné. Přesto, že jsou oblíbeni, obklopeni jinými, jsou často strašně osamocení, nepřijatí a hladoví po takové péči a pochopení, kterou sami rozdávají.

A tahle mnohaletá vnitřní prázdnota, která bolí, ta se někdy může proměnit ve zlobu. Jak dovnitř, tak navenek.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tento web používá Akismet pro omezení spamu. Seznamte se s tím, jak Vaše data zpracováváme..