Filmové okénko: Nezpíváme si, Františku… | Všichni dobří rodáci

“Rozhlídni se po polích a poslouchej, jestli si zpívají…”
Nezpívají, Františku, doteď nezpívají. A v tom je největší síla tohoto filmového skvostu. Že jeho příběh nekončí, že v něm žijeme dál…

A z toho mrazí.
A z toho je strašně smutno.

Nezpíváme si při práci na polích, nezpíváme si při žádné práci, ztratili jsme radost.
Nechali jsme si ji ukrást spolu s tou prací na vlastním, spolu s hrdostí, s vlastní jedinečností.
Zatočili s náma a znovu točí.

Mrazí z toho filmu právě dnes, kdy živnostník je zase vnímán jako příživník, kdy zavíráme malý kradáky a velcí se kolem vozí v limuzínách.
Chybí, strašně chybí koncentrovaná lidskost v podobě čarokrásných figurek, jako byl Zášínek nebo Jořka s pyřkem.

Takhle mě ten film převálcoval.
Vidět jej na velkém plátně v kině, tak jak moji rodiče či prarodiče před 35 lety, byl nepopsatelný zážitek.

Už jen první sekundy a síla hudby mi stáhla krk. Pravdivé herectví a zejména čisté lidství a pokorná hrdost Radka Brzobohatého ze mě udělala jednoho z nich.
Seděl jsem s nimi v hospodě, potil se na poli nebo u stolu při podpisu vstupu do družstva, pálila mě noha politá louhem a na patře jsem cítil domácí slivovicu.

Byl by to film čisté krásy, kdyby byl jen o dávné historii.
Takhle jsem si odnesl i mocný pocit zhnusení. Ne z něj.
Z nás, z chování lidí českých.
Ze sebe taky.
Nejsem žádný František…

Zdroj:http://petrhroch.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=355338