První gay adopce! Slyšte, slyšte!

Noviny jsou plné tklivého příběhu o tom, jak první homosexuálové adoptují dítě. A děje se tím právě to, co mě jako psychologa, který byl svými učiteli i léty praxe veden k etice i k naprostému respektu k intimitě rodiny a hlavně potřeb dítěte, sere! (za to expresivum se neomlouvám) Dítě ještě ani není u těch gayů a už má vytvořený mediální příběh. Už je “slavné”.

O novoročním shonu v Apatyce ČR Olomouc

Moderátorka: Ale rozhodně nebudeme souhlasit s tím, že se říká, že láska a laskavosti je obecně méně ve společnosti. Nebo s tím souhlasíte? Hroch: Já bych souhlasil s tím, že jí mnohem méně vidíme. To neznamená, že není. Souhlasil bych s tím, že o ní málo mluvím, míň komunikujeme, ale to neznamená, že není. Souhlasil bych s tím, že jsme k ní ztratili

Hospodský mají bejt fízlové, tátové a telepati. Podle nekuřáckýho zákona.

( pozn. Text jsem napsal jsem v červnu 2015) Návrh protikuřáckého zákona, který dnes vláda poslala dál, se ukazuje býti vskutku skvělým nástrojem na hubení škodné. Ne, nemylte se ani na chviličku. Tou škodnou nejsou kuřáci. Ale hospodští, barmani. Živnostníci. Paraziti! (pozn. Zákon je schválen…) Jak jednoduché to teď bude! Morálně neunesete, že má hospodský novou

Svět z pohledu intelektuála z okénka kavárny

Kdysi… “Servus Pepi!” “Pěkné dopoledne, pane doktor.” “Dejte mi kávu a noviny… Koukám, není nějak prázdno?” “No je, pane doktor, těžký časy.” “Ani Goldstein s Kohnem tu nejsou? Divné, že?” “No víte, nesmějí sem, pane doktor.” “No jo vlastně… a to měl Goldstein takový pěkný místo u okna…” “Pane doktor, krásný místo, dvacet let tam sedával…” “Hm, Pepi a víte

Anděl Páně 2 – Jak se balí Listy Korintským pro ateisty

„Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a znějící zvon. Kdybych měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všecko poznání, ano kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem. A kdybych rozdal všecko, co mám, ano kdybych vydal sám sebe k upálení, ale lásku bych

17. listopad je hlavně můj svátek! Svátek mého lepšího já.

Co vlastně dnes slavím? Oslavuji ten prožitek vzájemného sdílení, otevřenosti, strachu i naděje, který jsem, díky Bohu, zcela autenticky zažíval v těch časech a ještě měsíce po té. Byli jsme si tak blízko, v tom rozlehlém, odcizeném vesmíru života v normalizaci se objevily červí díry, které ohnuly ten zatuchlý časoprostor, od srdci k srdci to najednou nebylo stovky světelných let, ale jen

Sraly na něj mouchy…

Tak nám, paní Müllerová, chtěj’ obnovit trest za hanobení hlavy státu. Že prej je doba vůči ní krutá a lidi jsou sprostý, říká s plnou vahou všech svých kil jistá Benešová, co připomíná domovní důvěrnici z padesátejch, která se vykrmila z nakeťasovaných potravinových lístků. A jeden od bolševickejch fízlů zase povídal, že jako nejsme dobře vychovaný. Že je třeba nám

Trestat, netrestat?

Blíží se termín mezinárodní konference Križovatky VIII (13. – 14. v Bratislavě), která je prima akcí se skvělou atmosférou. Letos na téma “Měnit? Trestat? Rozvíjet?” Tak pro tuhle příležitost připravujeme se ženou přednášku s workshopem. Zde jako ochutnávka stručná anotace: Název přednášky: Vedeš-li dítě ke světlu, nauč ho napřed chodit tmou! Autoři se ve svém sdělení zamýšlejí nad

Tak trochu jiná kampaň. Lumír Kantor, dobrá duše.

Lumír Kantor je neuvěřitelnej. Zatímco ostatní kandidáti na senátora v rámci kampaně slibují a medují, vypouštějí krásný věty, jak by řekl Michal Prokop “takový ty slova, jako čmeláčci, huňatý a milý, s kapkou medu”, Lumír píše o umírajících miminkách. Píše o věcech, které svírají hrdlo a srdce, které vlévají do očí řeky nepopsatelného smutku a úzkosti. Píše o odvrácené straně rodinného štěstí. To je dost

Filmové okénko: Nezpíváme si, Františku… | Všichni dobří rodáci

“Rozhlídni se po polích a poslouchej, jestli si zpívají…” Nezpívají, Františku, doteď nezpívají. A v tom je největší síla tohoto filmového skvostu. Že jeho příběh nekončí, že v něm žijeme dál… A z toho mrazí. A z toho je strašně smutno. Nezpíváme si při práci na polích, nezpíváme si při žádné práci, ztratili jsme radost. Nechali jsme si ji ukrást spolu s tou prací na vlastním,

21. 8. začala zkouška naší hrdosti. Kterou jsme nakonec prožrali…

21. 8. Opět. Zase je “ten srpen”. Měsíc a den, o kterém se v časech mého dětství nesmělo mluvit (70. léta) a v čase mého dospívání byl pro mne znamením revolty (80. léta). Ty díry na fasádách olomouckých domů, na které jsem se tak často ptával svého dědy, ty fakt nebyly od datlů. Ještě dnes na některých jsou patrné, stejně jak prosvítající nápisy

Muž mluvící československy…

A znovu žijeme v zemi, která je ovládaná mužem, mluvícím československy… Pán s podvojným jazykem si kdysi koupil duše národa levným jídlem, Jaroslavem Dietlem, fotbalem v televizi a možností ukojit závist fízlováním. Ne, v těch letech už nebylo třeba se bát o život (až na vzácné výjimky jako byl Wonka). Ani o to, že byste umřeli hlady. Nehrozil koncentrák, vyhlazení rodiny. Pro

Babylonská řeč aneb Politicky korektní mrzačení duše

Jako praktický psycholog si trvám na tom, že lidská schopnost komunikace, lidské jazyky a slova vůbec vznikla proto, abychom spolu navzájem mohli tento svět sdílet. Ano, je taky možné, že komunikace vznikla proto, aby se dva domluvili, jak třetího zabít. Nicméně, i toto prostě je způsob, kterým spolu sdílíme svět. Že ho nesdílíme rádi se všemi. I to