GlosySpolečnost

Matička Praha a pomníky

Své bídné mluvě práva k žití
si nekoupím za trojníky:
nás česká pýcha nenasytí
a při Vltavě pomníky...

Jak nás ta spřež tam dáví všecky,
to volá, křičí do nebe.
Z Čech v pomoc prapor vlastenecký?
Marš – ten si nechte pro sebe!

Petr Bezruč v úderné, docela nasrané básni Praga caput regni (doporučuji přečíst třeba zde), Prahu nešetří.
„Prahou“ myslí jisté skupiny okázale vlastneneckých Pražanů, kteří si žijí v nějakém podivuhodném vesmíru, který je na hony vzdálen realitě mimopražské. A s ním v jeho kritice „velkých hub a malých činů“ docela souhlasím.

Prahu miluju. Můj děda byl Pražák, těžce nesl a nikdy se nesmířil s tím, že jej, špičkového plicního lékaře, po válce komunisti vysídlili do Olomouce. Vždy v nás úctu k Praze pěstoval a starší bratr i já jsme s ním museli (a chtěli!) do Prahy před tím, než jsme začali chodit do 1. třídy. Ukázal nám základní kameny českého vlastenectví a posadil nás (když se hlídací babka nedívala) na trůn českých králů. A pak jsme jak uličníci utíkali za nadávání vzteklého dozoru…

…a má láska a úcta k Praze, matce měst, docela trpí mimozemským chováním (některých) pražských elit. No, měl jsem to tak už od roku 1989, kdy jsem začal do Prahy v souvislosti se „sametovou“ jezdit častěji. I přesto, že většina „lidí Listopadu“ byla pražská náplava, moc dál, než za hranice dojezdu pražské MHD neviděli. A hlavně nás zvenčí moc neslyšeli. A když už poslouchali, tak na rtech mírně blahosklonný úsměv, asi jak když chirurgové ze seriálu Nemocnice na kraji města mluvili s okresními obvoďáky. Čest výjimkám!

Dokonce i mezi squatterskou komunitou jsem tu infekci Prahou silně cítil. Tu pózu elity nedokázali mnozí potlačit, ani když somrovali od Moraváka cíga. No díky Bohu za to, vždy jsem ujel dřív, než jsem ten móres chytnul.
A chytnul bych ho, vím to, znám se, taky mám tendenci se všelijak pozírovat.
Ale dozrání k dospělosti v jesenických Sudetech a Olomouci, která byla tedy pro Pražáky mentálně vzdálená asi jak Vladivostok od Moskvy, mi poskytlo dostatečný odstup od pražské elitní pózy.

Proto s údivem vesničana sleduji pražskou pomníkovou kauzu. Jako občan se nestačím divit, co je dominantou veřejné politiky Prahy (nejen P6).
Jako psycholog koukám na ten hrdinný boj o bronzový falus kapku jinak.
Jako občan si ťukám na hlavu: „To nemají, krom klimatické hysterie, v té Praze jiné problémy? Protože my tady na perifériích, my je máme!“(Tady jsem s Bezručem zcela zajedno).

Jako psychologa mne ta kauza zajímá jako docela zajímavá metafora. Ten příběh boje o pomník má několik zajímavých témat:

a) Praha je Matička. Matka měst. Jak pečuje o své děti, které již v sobě nenosí, které přímo nedrží/netiskne v náručí?
Takže problém attachmentu, láskyplné vazby mezi hlavním městem a dalším městy, které již nemá přímo pod kontrolou. A problém bondingu, potřeby fyzického připoutání, v patologické formě až dušení dítěte…
Není-li to matka zahleděná spíše do sebe, žena pyšně samodruhá, co potřebuje velké břicho, ale ne pro lásku k dětem, ale pro závislost na své roli Matičky?
Matka, co pro vlastní břicho nevidí okolní svět.
Matka, co chce být nazývána a ctěna matkou, leč není jí BÝT matkou. Tedy někým, kdo se mateřstvím spíš umenšuje a rozdává.
Matička Praha mi svými sobeckými eskapádami a vztahem ke vzdáleným „dětem“ připomíná „maminku“ z jedné moc pěkné písně od Rammsteinu…

b) No a pak to hrdinné bojování pana starosty s pomníkem. Pomník pana maršála je veskrze falický. Tyčí se do výše a jednoznačně vychvaluje ryzí a obrovskou maskulinitu. Maršál Koněv prostě musel mít koule. No a taky dost dobrej pajšl. Pomník okázale naznačuje rázný postoj i krok, až mu plášť věje aerodynamikou. A ty rysy, chlapsky tvrdé jak z westernů s Johnem Waynem. Neméně okázale pomník zdůrazňuje, že právě za tyto rysy jest třeba dotyčného oceňovat (onou kyticí květů).
Takže mi má psychologická poťouchlost nedá, abych se neptal, s čím vlastně bojuje pan starosta? S mrtvým maršálem, nebo s glorifikací mužství. Oidipovské motivy v této operetě se mi zdají být patrné.
Jak se bojuje proti tomu falusu? Natíráním na růžovo! Kdysi tank s laufem, teď mužný maršál. Potlačit a karikovat tou dívčí růžovou maskulinně agresivní prvky.
A když nemůžu pomník/falus shodit (tj. zničit jeho potentní erekci), alespoň jej zakryju. Jak puberťák ranní „stan“ pod peřinu…

Proto, a nejen proto, se mi zdá být celá ta kauza
a) projevem nezralosti, včetně nezvládnuté akceptace vlastní (nejen sexuální) identity a reálné potence aktérů,
b) pro nás „vesničany“ vlastně jen dalším typickým projevem pražského mimozemšťanství, které nevidí nic, než sebe a je mu jednou, že

„…po dědinách pohynem,
ty dámy a ti Sokolové,
ti křepčí pyšným Žofínem.
nebo
„… než se (dědiny/obce/města) skácí tam,
kam pád jich vzácní páni řídí,
smích na rtech, v ruce lilii,
a jeden víc nás ubijí.

Kurňa, však co je pomník? Pomník je slovo v češtině odvozené od iperativu „POMNI!“, tedy pamatuj.

Český výraz pomník má blíž k latinskému „memento“, tedy rázná připomínka, nejen pozitivní, často též varovná, než k slovu „monumentum“, které se odkazuje na neutrálnější „upamatování, zapamatování“. Ale i původní kořen slova monument, „monére“ bývalo používání jako výraz pro varování.

Pomník (lat. monumentum) v širším smysle slova jest každá význačná — monumentální — tvorba, v užším smysle znamení vztahující se buď k nějakým význačným událostem nebo k vynikajícím osobám.
V širším smysle slova každá význačná stavba nebo význačné dílo umělecké — malířské nebo sochařské — jest pomníkem uměleckým nebo historickým, kterým zachována jest příštím věkům meta, k níž v té které době se dospělo a jakou zdatnost a vyspělost prokázalo lidstvo v tom neb onom odvětví. 

Ottův slovník naučný, zdroj: https://cs.wikisource.org/wiki/Ott%C5%AFv_slovn%C3%ADk_nau%C4%8Dn%C3%BD/Pomn%C3%ADk

Mám tedy za to, že i takový pomník, jakým je zcela jednoznačně na politickou zakázku postavený pomník maršála Koněva, má pro nás i další generace svůj význam. A to nikoliv v oslavování kontroverzního maršála!
Ten pomník je mementem. Je varování před opakováním historie a já si myslím, že odstraňování takových pomníků může znamenat to, že ubude varování před opakováním minulosti.

Takže mne napadá, co je vlastně cílem boje proti pomníku?
Poměřování pindíků?
Rozežranost „Prahy“, která nemá co jiného na řešení?
Nebo, a to mne děsí, snaha odstranit z veřejného prostoru mementa naší nelehké minulosti a umést tak cestičku k jejímu opakování?

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..