La Belle Époque. Každý ji měl.
Tu svou „krásnou dobu“. Ty svý „krásný časy“. Měla je i francouzská kinematografie. Měli ji spolu s ní i diváci na celém světě, kteří se v oblacích cigaretového dýmu zamilovávali do krásných, přitom silných a nezkrotných femmes fatales. Kteří obdivovali charismatické, povětšinou nosaté a v obličeji poněkud nesouměrné, leč přesto božské chlapy. Zlatá doba filmů, kde se nehrálo na politickou korekci a kde znělé „merde!“ bylo prostě půvabné.
La Belle Époque. Žádný „Tenkrát podruhé“.
Překladatel názvu by se měl lískat tak často, jak si čistí zuby. Když ale oni si ti soudruzi od kultury pořád myslí, že diváci jsou povětšinou nevzdělaní soustružníci nebo kombajnéři a že debilní český název jich přiláká do kina víc, než malebně znějící originál. „Tenkrát podruhé“ by se hodil tak akorát pro název nějaké druhořadé varianty na Prcičky, kdy se citově zakrnělí postadolescenti snaží o druhou ztrátu panenství/panictví, za pospolité opilosti, zvracení, blití atd. Dát tenhle název tak zralému, cituplnému filmu, který už, do prdele, svůj trefný název má, to je punc kreténství.
La Belle Époque. Nabízí se vícero srovnání.
Zejména s filmy Woodyho Allena. Tomu se bude asi hodně líbit. Jen je tam méně introspektivního monologu. Zato je tam víc pohledů do očí. A všichni je mají nádherné! („Jak labrador“, jak tam zazní…). Vynoří se asociace na Eternal Sunshine. Znovu zachytit, co už bylo, prostě nejde. A v jedné chvilce se mi vynořilo Zítra vstanu a opařím se čajem, v tom bunkru s Hitlerem.
Ten film diváka prostě bere za spolutvůrce, nechá vás těmi asociacemi dotvářet děj. Bere vás za partnera. Ctí vás a dává vám prostor. I proto tolik slz a fronta na dámském záchodu u zrcadel a fronta u baru, kde to pánové zazdívali drinkem. Vodkou nebo whisky. Pivem nebo vínem. Jak v tom filmu.
La Belle Époque. Doba je prý taková či onaká.
Ale prd. Doba je vždy taková, jací jsou lidi. A ti jsou v tomhle filmu krásní. I epizodní postavičky mají svou pevnou funkci pro kontext filmu a všechny postavy jsou skvěle obsazené. Film ukazuje naději na další La Belle Époque francouzského filmu tím, jak na oldschoolovou parádu Auteila s Fanny Ardantovou skvěle navazují Canet s Dorií Tilierovou, kteří jsou oba ve vrcholné formě. A Doria je prostě ta klasická, stará dobrá francouzská femme fatal. S afektem i patosem, se slzami i s tím „merde“.
La Belle Époque. Každá minuta v sále u tohoto filmu byla pro mě La Belle Époque! Díky!
https://www.csfd.cz/film/691206-tenkrat-podruhe/komentare/
