Kvarteto. Dobře vyladěný film. Co tu chyběl.

Na Kvarteto se dá koukat jako na typický “český film”, takový ten malý film o malých lidech s malými příběhy. Bez velkých vzedmutí a velkýho patosu žijí svý malý životy na malým městě.
A tuším, že tak to budou někteří lidé a též i kritici vidět.
Inu, porouchané citlivosti a chronické otupělosti neporučíš.
Já si film užíval s neskrývaným potěšením. Nechával jsem se nachytávat více či méně skrytými odkazy a poctami k mnohým filmovým vlivům, a vždycky, když už jsem měl jakoby vyhmátlý, cože mi to připomíná (tu koncept dogma, tu bergmanovský motiv, tu dekadentní italskou novou vlnu, tu zas naše šedesátky), tak mi scénáristi Krobot se Smékalem ukázali dlouhej nos a prdli tam ten svůj humor bez srandy a posunuli to úplně jinam.
Je to bezpochyby silný autorský film, oba jsou tam vepsaní jako nápisy na náhrobcích.
Sevřeným sociálním prostorem Kvarteta si sami autoři nasadili vysokou laťku na kvalitu dialogů, na jejich načasování, vyladění i víceúrovňovou konotaci. A povedlo se jim to. Občas jsem se spolu s postavami filmu ptal, zda to myslí vážně, nebo si dělají legraci. Pro tenhle film bylo typické, že v okamžicích, kdy se smálo celý kino, tak se na plátně nesmál nikdo a když se tam pak někdo smál, tak z toho mi bylo buď spíš smutno nebo mrazilo.
Je to film o štěstí, který tam nikde moc vidět není (a když se objeví rodiče hlavních dvou mužských protagonistů, tak je jasný proč). Jenže to štěstí je tam furt. Já ho našel ve vnitřní svobodě postav, protože chtít žít svobodně je štěstí. Já to štěstí cítil v trápení postav, protože se trápí jen ten, kdo cítí a cítit, to je štěstí. Já to štěstí cítil sám v sobě, protože jsem si asi v půlce filmu uvědomil, že je znám. Ty postavy a jejich příběhy.
Výsledek obrázku pro kvarteto film
Protože Ponorka. Ta kultovní hospoda, která se ve mě nadosmrti otiskla, ta byla vždycky azylem pro přesně takový postavy. Jako je Tomáš, Bátrflaj nebo Simona. Jako jsem byl já sám. Ponorka je prostě pro ten film určující, stejně jako samotná Olomouc, kterou brázdí tramvaje jak bludní Holanďani, ale jinak jste tam na ulicích jakoby sami.
Ty prázdný ulice i prázdný náměstí si vybavuju z osmdesátejch i devadesátejch let a jsem si jistej, že autoři je tak znaj z dekád dřívějších v ještě syrovější podobě. V tom olomouckým osamění maj vztahy víc intenzity, víc hloubky. Ale míň slov. Míň zbytečných, sladkých či vtipných slov. Proto tady mluvíme ve více rovinách, jedna věta, víc významů. Trápíme se náznaky a tím se tak lepíme k sobě. Takhle to tu máme. V Olomouci. V Ponorce.
Díky za tenhle nadčasový film.
Díky za skvělej scénář, silnou a pevnou režii, vynikající a do postav přesný herecký výkony, zejména pan Plesl je pro mě kandidát na Lva, beuchybná v roli Simony je pak Bára Poláková.
Ale film je skvělý i díky výborně vybraným neokoukaným tvářím a jejich autentickému a pokornému herectví. Zvlášť Bátrflaj/Pavlína Štorková a Funés/Zdeněk Julina, ti jsou taky na Lva.
Díky za kameru i střih, udělaly moc pro jedinečnou atmosféru. A hudba! Ač se občas u ní dalo jen trpět, seděla tam skvěle.