ČlánkyDětiKonferencePsychologieRodinaŠkolaSpolečnost

Kdo miluje prý netrestá. Velká chyba!

“Vedeš-li dítě ke světlu, nauč jej chodit tmou”

Úvod

Příspěvek nemá jinou ambici, než být motivační úvahou na téma aplikace morálních dilemat a teorie her ve výchově s důrazem na nezbytnost systému sankcí.

Autoři se v úvodu přiznávají k poměrně zásadnímu odchýlení od plánovaného tématu příspěvku. Původním záměrem autorů bylo nabídnout posluchačům k úvaze, jak často se v pohádkách, mýtech a dalších tradovaných příbězích objevuje situace selhání hrdiny s následným trestem. Situace, kdy hrdina neposlechne varování či, ať z dobré vůle nebo z egoismu, poruší “pravidla hry”. Pohádky i mýty bývají v tomto ohledu nelítostné a hrdinu stíhá přísný trest, spojený s náročným vykoupením. Jak se však po rozuzlení zápletky příběhu ukáže, právě ono selhání, následný trest a cesta hrdiny k vykoupení jsou právě těmi klíčovými body, které vedou hrdinu k úspěchu.

Selhání, trest i vykoupení/odpuštění jsou tak v souladu s novozákonním zakotvením naší kultury prezentovány jako nezbytná a přínosná součást životní cesty.

Jenže jak se autoři probírali příběhy z různých dob a zdrojů, začali si uvědomovat, že situace, kdy hrdina selže, mají povahu morálních dilemat, které připomínaly dilemata známá z teorií her.

Pozornost autorů se následně zaměřila právě na některá klasická morální dilemata a hry s cílem aplikovat je, byť s jistou nadsázkou a pouze v mentální rovině, do výchovného procesu v rámci rodiny a podobných komunit.

Účastníci konference měli možnost v rámci workshopu s názvem “Jedenácté přikázání – Neupřeš dítěti svému, co prospělo tobě!” si tyto hry krátce vyzkoušet a aktivně tak přispět k samotné přednášené úvaze.

Pro naši úvahu o významu trestů v procesu stabilizace morálního nastavení komunity se autoři pokusili využít tyto “hry”: Konec smlouvání (angl. Ultimatum Game), Veřejný statek (angl. Public Goods a Vězňovo dilema (angl. Prisoner’s Dilemma). (Slantchev 2004, Koukolík 2016, Skálová 2007)

Konec smlouvání

Zadání pravidel hry Konec smlouvání na workshopu konference:

A: Je Vám 7 let a máte narozeniny. Spolu s vámi má narozeniny další spolužák.
Od učitelky jste dostali úkol: Dala vám sáček s 12 bonbony a musíte se rozdělit se spolužákem. Máte mu nabídnout část bonbonů a máte jen jednu nabídku.
Když spolužák nabídku přijme, nabídka platí, když nepřijme – nikdo z vás nic nedostane.
B: Vašim úkolem je pouze se rozhodnout, zda nabídku přijmete, nebo ne. Víte, že když nepřijmete, nedostane nikdo nic.


Tato hra byla mnohokrát zkoumána na stovkách simulovaných i přirozených situací jak s lidmi, tak se zvířaty, zejména lidoopy (Koukolík 2016, 2013). Ukazuje se, že hráči od jisté úrovně rozvoje osobnosti nehrají “ekonomicky”. Ekonomické by totiž bylo přijmout i jeden jediný bonbon, protože je to pořád víc než nic, které má hráč na začátku. Přesto většina hráčů odmítá neférovou nabídku a to tím častěji, čím se odchyluje od “fifty-fifty” směrem dolů. Odmítnutí znamená, že nikdo nemá nic, je to tedy forma potrestání neférového hráče-bankéře. Nabídky okolo 25% celkové částky jsou již standardně trestány.

Dá se říct, že hra Konec smlouvání nám ukazuje převahu “lidského faktoru” nad čistě ekonomickým kalkulem. Lidským faktorem v našem případě myslíme rozhodování ovlivněné více emocemi, vyvolanými bezprostředním prožitkem, než racionálními operacemi (např. s cílem maximalizovat hmotný zisk).

Zdá se, že už i docela malé dítě (okolo 3 let) intenzivně reaguje emočním vzruchem  na prožitek nespravedlnosti (Koukolík 2013). V tomto věku se však ještě nedokáže “vzepřít” křivdě na základě volního rozhodnutí. Jedná tedy svým způsobem ekonomicky: Akceptuje i nespravedlivou odměnu, která přeci jen přináší jistou “slast”, souběžně však prožívá vnitřní emoční rozladu. Tato situace může mít povahu dvojné vazby a opakuje-li se často, dítě si “dilema v hlavě” musí nějak srovnat. Musí si vybrat, čeho si všímat. Zda nepříjemných emocí, nebo příjemné slasti ze zisku.

Lze se tedy domnívat, že jsou děti, které v rámci této obranně adaptivní strategie potlačí uvědomování si alarmu svého centra hnusu. Pomůže jim k tomu třeba to, že ten, kdo páchá křivdu, je osoba, ke které mají silnou vazbu (attachment) (Bowlby 2010), popřípadě osoba, která má výrazně větší moc a vzdor proti ní by znamenal jak ztrátu i té drobné odměny, tak by přinesl další strádání. Pokračují tedy ve “hře” a netrestají svým odmítnutím pachatele nespravedlnosti.

Děti si tak mohou zvyknout na nespravedlnost jako na normu a zároveň ji pro vnějšího pozorovatele mohou legitimizovat ve smyslu: “Koukejte, jim to vůbec nevadí!”
Pokud se ale nespravedlivé dělení střídá, tzn. že z hlediska delšího časového úseku se bilance zdá rovnovážná, dokáží to i malé děti akceptovat s tolerancí bez trvalejšího vzedmutí afektu (díky bohu, protože by jinak život v mateřské škole byl kontinuální občanskou válkou).
Stejně tak zdravé dítě se zdravou citovou vazbou k rodiči dokáže akceptovat “nespravedlnost” při dělení se s rodičem, je pro něj neohrožující, že máma má víc zmrzliny nebo že nedostane k obědu pivo jako táta (tady se omlouváme za genderově nevyvážený text).
Aplikovat ekonomicky rovné dělení mezi rodiči a dětmi jako obecné pravidlo bychom považovali za evoluční nonsens a v naší poradenské praxi takové jednání bez obalu označujeme za patologické a podporujeme takto se chovající rodiče v získání zdravějšího náhledu.
Děti kolem 7 roku se již dokáží postavit nespravedlnosti na základě volního rozhodnutí, uvědomí si svou moc trestat. Tedy ví, že když odmítnou nespravedlivou nabídku, nedostane “agresor” vůbec nic.

A pokud je jejich vědomi v aktivním kontaktu s centrem hnusu, trestají s gustem a při plném vědomí toho, že tím ekonomicky ztrácí (Koukolík 2016). Ztráta odměny se stává vlastně aktivní investicí dítěte do spravedlnosti.

Spravedlnost není zadarmo. To se dítě učí. Dle našeho mínění je to tak dobře.


Má to ale dost důležitý háček: Tak se mohou chovat jen ty děti, které mají aktivní přístup ke svým prožitkům a z nich vycházejícím emocím, které nemají potlačené všímavé prožívání.
Dítě, které v zájmu přežití v trvale nespravedlivém prostředí, tedy v podmínkách, kdy není křivda trestaná, “vypnulo” hlásiče centra hnusu, se vůči nespravedlivému dělení ve hře Konec smlouvání nestaví jako k něčemu, co není v pořádku a je třeba to řešit. Nestaví se k té situaci tedy morálně.

Takto nastavené dítě zaujímá ekonomický postoj:


Nespravedlivé jednání je něco, čemu je třeba se naučit, protože je to výhodné. A když to nejde, hledá druhotné zisky z toho, že je obětí křivdy.

Hra na oběť je jedním z patologických výsledků nezvládnutí hry Konec smlouvání.
Klient dostane od bankéře podrazáckou nabídku a moc dobře to ví a zná pravidla hry (ví, že může odmítnout a tím potrestat agresora). Přesto ji akceptuje a nabídku zkonzumuje. Následně se označí za oběť a požaduje od externí autority “spravedlnost”.
Externí autorita na dobře zahranou roli oběti skočí a exekutivně potrestá bankéře. Ten přijde o vše. Oběti ale její zisk zůstal (už ho zkonzumovala), přesto, že se sama svobodně podílela na transakci.
Z ekonomického hlediska je bankéřova snaha o maximalizaci zisku legitimní, klient svou možností odmítnout a tím trestat drží v ruce páku k udržení rovnováhy mezi ekonomickým a morálním pohledem.
Pokud ale klient Oběť svobodně a při znalosti podmínek transakce (ví, o kolik jde) akceptuje nemorální nabídku na nízkou odměnu, stvrzuje tím legitimitu obchodu resp. je za tuto nemorální transakci spoluzodpovědný. Buď by ji měl akceptovat, je tedy v pořádku, nebo by z ní neměl mít stejně jako bankéř žádný zisk. Ve hře na Oběť však proběhne nemorální transakce s tímto výsledkem: Zisk má ten, který je paradoxně považován za oběť, i když je ekonomickým vítězem.

Tento scénář pak může vyvolávat poptávku po neférových nabídkách, protože udáním neférového bankéře získává Oběť ekonomický zisk bez vlastní investice a navíc k tomu sociální prestiž. Zdá se, že pokud je takový scénář úspěšný, motivuje Oběť k jeho opakování a má návodný charakter v sociální komunitě.

Jeho výsledkem však není ani tak zvýšení “morálnosti” při vzájemných interakcích, i když se většinou skutečně sníží incidence výrazně nemorálních nabídek, jako spíš zvýšení nedůvěry.
A ta přináší vytváření bariér v sociálním sdílení a vyžaduje dohled nadřazené autority.
Skuteční predátoři se dokáží i v takovém prostředí adaptovat (nemorální transakce lépe kamuflují, např. omezením informovanosti, šumem apod., vzpomeňme třeba Harvardské fondy při kupónové privatizaci)(Koukolík 2010), patologický dopad zaznamená spíše běžný život.
Vztahová dvojice bankéř-klient, která má potenciál autonomně si nastavit vyváženou kooperaci, se mění na antagonistickou dvojici podvodník-udavač, kdy je případná kooperace motivována spíše strachem z externí autority a jejího trestu, než uvědoměním si vzájemné výhodnosti nebo ztráty, dané vlastním jednáním.

Cesta z tohoto neetického kolotoče, který se bohužel často prezentuje jako morální, spočívá v několika zásadních bodech:

1) Hraje-li se hra na Oběť, oběť nesmí mít z nemorální transakce zisk! Ani malý. Je důležité zajistit rovné šance a pravidla hry Konec smlouvání tak, aby byli “slabší” chráněni před predátory, nelze ale akceptovat, aby byli za svou “slabost” odměňováni.

2) Platí zásada: Čím více kol hry, tím větší tendence ke kooperaci. Stabilita mezilidských vztahů a soudržnost, dynamická koheze komunity nebo rodiny je zdravým předpokladem pro to:

a) aby se eliminovaly výrazně neférové transakce a
b) aby se případné situace nespravedlivého dělení v kontextu delšího časového úseku vyvažovaly a kooperace se z této dlouhodobé perspektivy ukázala jako výhodnější strategie, než krátkodobý maximalizovaný zisk.

3) Trest pro nemorálního predátora by měl být komunitou na základě úmluvy garantovaný a respektovaný, trestající však musí za trestání sám platit. Trest má ve zdravé komunitě a zejména pak v rodině bolet obě strany. Trest nesmí přinášet trestajícímu zisk a neměl by být jen příjemný (pocit odplaty je sám o sobě provázen příjemnými pocity, přináší to riziko přijetí role “mstitele”).

4) Trestá se jednání osoby, nikoliv jednající osobnost. Tedy Franta nezískal nic (trest) ne proto, že je špatný (to by bylo odsouzení lidské bytosti), ale protože špatně jednal (trest koriguje jednání).

Veřejný statek

Zadání pravidel hry na Veřejný statek pro workshop konference:
Vytvořte týmy po 8-12 lidech. Každý tým je sportovní oddíl.
Každý člen oddílu má své měsíční příjmy. Každé kolo (měsíc) se může libovolně rozhodnout, kolik % svých zdrojů investuje do společné pokladny oddílu a kolik % investuje do svých projektů

Ze společné pokladny mohou všichni čerpat měsíčně zcela stejný podíl bez ohledu na to, kolik % ze svých zdrojů do ní investovali.

Investice do osobních projektů nesou větší zisk, než investice do společné pokladny.
Určete jednoho pokladníka.

I. kolo

Pokladníkovi odevzdejte lísteček s počtem % svých zdrojů, které investujete do společné pokladny. Pokladník vypočítá průměrné % vkladů na osobu. Zveřejní to.
II. kolo – V. kolo

Zamyslete se nad tím, kolik % jste investovali vy a kolik asi ostatní (dle výsledku předchozího kola). Dle toho investujte. Pokladník opět sdělí průměrnou investici.

Po 5. kole pokladník spočítá rozdíl stavu pokladny (% investic) od stavu po 1. kole
pokladník vyhotoví graf vývoje společných investic.


Veřejný statek je hra, kterou můžeme vnímat jako rozvinutou hru Konec smlouvání (Koukolík 2013, 2016, Špaček 2011). Taky jde svým způsobem o dělbu zdrojů a morální dilema, co si ponechám a co dám druhému, v tomto případě, co odevzdám do společné kasy (ze které ovšem mohu sám čerpat).

V naší hře se v rámci workshopu hrálo jen na sportovní klub, za veřejný statek se však dá považovat mnohé kolem nás. Cokoliv, co potřebuje sdílené zdroje, které vyžadují doplňování. Za specifickou variantu veřejného statku můžeme považovat obecní komunitu i společnost celé země. Anebo též s jistou nadsázkou rodinu či školní třídu. Společné zdroje, které jsou živou studnou pro veřejný statek, nemusí být jen finance, ale též i čas, který společným věcem věnujeme, píle a energie, se kterou o ně pečujeme. A třeba taky láska, kterou jim věnujeme (třeba v rámci vztahu k dětem).

I v té naší krátké hře na několik kol (většina týmů nezahrála více jak 5) se ukázalo, že se ve většině týmů objevili alespoň ojedinělé pokusy a “jízdu bez jízdenky”. Máme za to, že si to prostě pár lidí chtělo jen tak vyzkoušet, ostatně, byla to jen nezávazná hra. A bez sankcí.
Zároveň se ukázalo, že se téměř v každém týmu objevili lidé, kteří ukázali altruistickou povahu. Dávali více do společné kasy, než byl průměr ostatních dárců.
A co bylo důležité, většina týmů hlásila tendenci ke stagnaci či ztrátě. Ano, už během 5 kol se některé týmy dostali do situace, která předpovídala, že bez výrazné změny morálního přístupu zkrachují.

To, že jsme hráli bez sankcí, tedy že se nijak nekontrolovalo, kolik a zda vůbec každý jednotlivec v každém kole přispěl a že nebyl stanoven trest za černou jízdu, se ukázalo jako výrazná situační proměnná.

Černým pasažérem se člověk mohl stát lehko. Třebas to jen v jednom kole zkusil. Nezaplatil. A když se nic nestalo a pokladna se nezhroutila, dokonce zbohatla, zkusil to znovu.
Jenomže takto mohlo uvažovat i více hráčů a pokladna pak vykázala stagnaci či ztrátu. Platící hráči si také dokázali po zveřejnění účetnictví dát dvě a dvě dohromady a došlo jim, že zatímco oni platí, jiný se veze. A podobně jako u hry Konec smlouvání se jim aktivovalo centrum hnusu (Koukolík 2013, 2016). Cítili podraz a měli potřebu potrestat pachatele. V rámci pravidel jim však scházel definovaný trest.

Převážila-li u nich potřeba trestat a nebýt za hlupáky, v dalším kole nezaplatili taky. I když tím sami přispěli k budoucímu zhroucení společné kasy a tedy i ke své škodě. Opakované výzkumy ukazují, že veřejný statek bez sankcí spolehlivě krachuje a ve výsledku většina tratí (až na pár profesionálních podvodníků, supů, kteří nesdílené peníze šikovně odkloní a investují jinde, v Čechách tomu říkáme tunelování).

Změníme-li pravidla a zavedeme-li tresty za neplacení do společné kasy, efektivita správy společných zdrojů roste. A co je zvláštní a o lidské povaze dost vypovídající, když se zavede pravidlo, že lze černé pasažéry trestat, ale že si ten trest musí trestající zaplatit, blíží se počet řádně platících členů komunity ke sto procentům. (Koukolík 2016)

Neplatit je spojeno s výrazným rizikem, protože trestající jsou velmi pozorní. To, že si za trest platí, že je trestání taky bolí, a přesto trestají, naznačuje vysokou citlivost na morální jednání a samotné je tak udržuje v souladu s touto morálkou. A co je zajímavé, bylo pozorováno, že když je trest citelný a přesto někdo pochybí, jsou ostatní ochotní to tolerovat, pokud se jedná o mimořádnou situaci. Tím, že odpustí trest, se sami vyhnou platbě a zároveň si připravují šanci na to, že když se sami dostanou do úzkých, setkají se se stejnou tolerancí. Zneužití té tolerance je však trestáno exemplárně. (Tomuto přístupu se také říká tit-for-tat a bude o něm ještě řeč v části o Vězňově dilematu).

Celá naše úvaha směřuje k výchovným doporučení, zejména, co se týká aplikace systému sankcí. Hra Veřejný statek ukazuje, že komunita bez sankcí má zvýšené riziko “vytunelování” sdílených zdrojů.
Tento postoj koreluje s naší bohatou poradenskou zkušeností s častým patologickým vyústěním hry na Veřejný statek v rodinách i komunitách, které podcení systém sankcí, limitů.
Říkáme tomu “problém bohatého altruisty” nebo “zhroucení Velké matky”. Tato hra se hraje tak, že v rámci komunity/rodiny je jeden (někdy několik) výrazně schopných či bohatých altruistů. Ti dávají každé kolo do sdílených zdrojů často víc, než zbývající přispěvatelé. A protože se hraje bez sankcí a bohatý altruista si dokáže vždy vydělat na bohaté odvody do společné kasy, přibývá těch, co přestávají platit. Nemusí to myslet hned zle. Mohou mít výrazně málo zdrojů, než ten bohatý altruista, mohou si říct: Co je těch mých pár krejcarů, proti jeho milionům? A zkusí nezaplatit. No a nic se neděje. Někdy dokonce sám bohatý altruista řekne: Hele, máš málo, máš špatný časy, nech to být…

Známe ze své poradenské praxe docela dost vyhořelých manželek a matek, které hrály roli bohatého altruisty, než zkolabovaly a s jejich kolapsem se zhroutila rodina jak domeček z karet. Ze setkání s učiteli jsme si odnesli příběhy o tom, jak se podobně zhroutil kolektiv třídy po odchodu několika málo snaživých studentů premiantů na víceleté gymnázium.

Zdá se však, že podobně nebezpečný a křehký je stav veřejného statku, kde bohatý člen či členové neodvádí stejný podíl, jak chudší členové. V rámci této hry totiž lidé uvažují spíše v podílech, v %, než v nominálních číslech. A protože nemají legální možnost trestu, začnou jednat tit-for-tat, tedy on neplatí, já taky ne. (Koukolík 2013)

A třetí problémovou situací při hře na Veřejný statek bez sankcí je “vynucený altruismus”, tedy přerozdělování. Tato situace nastává, když většina platí tak akorát, přiměřeně svým příjmům a rizikům, ale je tu skupina neplatičů. Protože nejsou sankce, nemají problém s černou jízdou, nemají problém čerpat ze sdílených zdrojů, aniž by přispívali. Pokud společnou kasu nedotuje nějaký extra bohatý altruista nebo není podložena jinými příjmy (třeba nějaké dědictví, surovinové zdroje apod.), společná kasa hlásí úbytek. Na ten ale citlivě reagují zejména ti, kteří z něj nejvíc čerpají a to jsou často právě ti neplatiči. Je-li kasa prázdná, mohou se autority komunity rozhodnout pro zvýšené odvody. Ty však postihnou nejvíce ty, kteří doposud platili, neplatiči setrvávají ve svém scénáři.

Zvolme si jako příklad rodinu, kterou tvoří matka, která je nyní v domácnosti se dvěma dětmi, a jejich otec, který je pracovně vytížen mimo rodinu. Matka i otec jsou milující rodiče, velmi tolerantní a liberální, matka vnímá své mateřství jako poslání a zcela se věnuje dětem, otec se zase snaží rodině dopřát pohodlný sociální status. Rodiče se rozhodli, že nechtějí děti trestat. Zejména když je mladší dítě častěji nemocné.

Po čase matka, která zvládala všechny domácí práce a dominantně i péči o obě děti, nastupuje do práce. Otec je stále pracovně vytížen, jak děti rostou, je peněz třeba víc a víc. Matka už všechnu práci nezastane, hodný starší syn jí však pomáhá. Mladší nemusí, protože je přeci ten často nemocný. S časem se zvyšují jak matčiny pracovní nároky, tak nároky na péči o rodinu. Matka vyžaduje, aby každý dělal víc. Otec buď omezí práci a tím omezí peníze, nebo bude nadále naplno vydělávat, ale tím se zvyšuje vyčerpání matky. Mladší syn není zvyklý doma cokoliv dělat, takže když to dělá, je to spíše ztráta, nebo se mu zhorší zdravotní stav. Starší syn se tedy snaží pomáhat víc, má o to méně času na sebe, na své studium. Buď jde do vzdoru, nebo sám sebe přesvědčí, že je to tak správně, převezme obětující se scénář matky. Rodina míří ke kolapsu nebo v lepším případě k nám do poradny.

Základem fungování Veřejného statku je rovnocenné, proporcionální partnerství. Jeho předpokladem je společenská úmluva s odevzdávání stejného či alespoň obdobného a přiměřeného podílu do sdílených zdrojů. Ta úmluva je platná pro všechny, kteří jsou schopni nějaké sdílené zdroje vytvořit. Tedy i pro děti.

To, že se i malé děti podílí na naplňování úmluvy, na naplňování sdílených zdrojů, je potvrzením jejich členství v komunitě, má to být součástí jejich identity. A jak víme z historických pramenů, po tisíciletí to tak také bylo.

V žádném případě nevoláme po návratu dětské práce, nemáme nostalgii po časech, kdy pětileté děti sloužily u sedláků či robotovaly v robotárnách.

Máme však za to, že je chybou rodičů, že si neuvědomují, že děti jsou schopny podílet se na sdílených zdrojích rodiny od malička. Svým podílem. Tak, jak jsou schopny. I tříleté dítě si může (nejspíše společně s rodičem) uklízet hračky a desetileté dítě by mohlo přežít občasnou práci s vysavačem. Přispívat do sdílených zdrojů se dá i společným sdílením času. A toto přispívání má být součástí rodinného kodexu a jeho neplnění má mít za následek sankci.
Trest však, podobně jako u hry Konec smlouvání, nemá směřovat proti osobě, která se provinila, ale proti jednání, které není zdravé.

Základní podmínky efektivního trestu jsou z tohoto pohledu tyto:

  1. Zdravě trestat může jen ten rodič, se kterým má dítě vybudovanou bezpečnou a láskyplnou citovou vazbu. (Bowlby 2010)
  2. Trest bolí i rodiče. (Koukolík 2013, 2016)

Domníváme se, že totéž platí i pro další komunity, které hrají hru na Veřejný statek. Například pro školní třídu. I tady by měli být i pomocí sankcí motivování všichni členové (včetně učitelů i rodičů), aby proporcionálně přispívali a to bez ohledu na jejich sociální či jiná omezující specifika. Úkolem správců tohoto veřejného statku nemá být nalezení takového mechanismu, aby ti “slabší” nemuseli přispívat, ale právě naopak, aby každý měl možnost a povinnost přispívat tak, jak může. Správce/vychovatel/rodič by měl mít povinnost takovou možnost pro všechny členy své komunity garantovat. Pak se může podařit i dnes tak často selhávající inkluzivní snažení, pak se může podařit i efektivně řešit projevy či pocity diskriminace a souvisejících jevů, třeba šikany.

Vězňovo dilema

Vězňovo dilema je roztomilá věc, která baví široké spektrum vědců od konce 50. let dvacátého století.

Ač je její základní zápletka jednoduchá, lze jí kreativně variovat, lze jí rozvíjet do zajímavých příběhů. Nás zajímalo, zda se vůbec dá, s jistou nadsázkou a autorskou volností, aplikovat tahle hra jako jisté paradigma v rámci výchovného fungování systému rodiny. A vlastně i v rámci dalších komunit, které lze vnímat jako od rodiny odvozené či rodině blízké.


Zadání pravidel hry Vězňovo dilema pro workshop konference

Varianta A – jednokolová (lze očekávat, že se hráči už spolu ve hře nesetkají)
Trávíte poslední večer dovolené v Chorvatsku s rodiči.
Pustí Vás samotné na diskotéku.

Tam si dáte s neznámými vrstevníky, které asi už nikdy nepotkáte, jointa marihuany.
Chytí Vás policie. Rozdělí Vás a sdělí:

  1. Jestli prásknete ty druhé a oni budou zapírat, jejich rodiče zaplatí velkou pokutu, ale vy vyváznete bez jakéhokoliv postihu a zápisu konzumaci drog.
  2. Jestli je prásknete a oni zase vás, zaplatí Vaši rodiče pokutu napůl.
  3. Jestli se nepřiznáte, ale ti druzí Vás prásknou, zaplatí Vaši rodiče celou pokutu a budete mít zápis o konzumaci drog.
  4. Jestli se nepřizná nikdo, policie dá rodičům jen menší pokutu.

Varianta B – vícekolová (lze očekávat, že se hráči znovu setkají ve hře)

Trávíte poslední večer školního výletu na gymnáziu.

S kamarády se složíte a koupíte si u místního dealera marihuanu. Smotáte brčko… a chytí Vás třídní učitel!

Rozdělí Vás po jednom a sdělí:

  1. Jestli prásknete ty druhé a oni budou zapírat, budou potrestáni vyloučením, ale vy vyváznete bez jakéhokoliv postihu.
  2. Jestli je prásknete a oni zase vás, dostanete všichni 3 z chování.
  3. Jestli se nepřiznáte, ale ti druzí Vás prásknou, budete ze školy vyloučení sami.
  4. Jestli se nepřizná nikdo, dostanete jen důtku (menší, ale citelný postih).

Pojďme si představit, o co v obecném zadání hry Vězňova dilematu jde:

V základní sestavě máme dva aktivní hráče, tzv. “vězně” v původním znění hry, a pak máme daný pasivní rámec hry, tedy pravidla “policie”, který nabízí omezený výběr jednání hráčů.
Vzhledem k tomu, že každý aktivní hráč je izolovaný od toho druhého, je na “samotce”, lze tuto hru hrát vlastně i jen s jedním reálným aktivním hráčem, pro zjištění jeho dominantního způsobu řešení morálního i ekonomického dilematu to někdy může stačit.

V zásadě nám zápletka hry přináší dva přístupy k řešení: Soudržnou spolupráci nebo “podraz”.

A podle toho, jak s těmito základními scénáři hráči pracují, můžeme pro účely naší úvahy přijít s obecnou typologií hráčů, popřípadě hráčských komunit, rodin.

Beránci

Související obrázek

Beránci (v některých studiích označování také jako holubice, kafky apod.)(Slantchev 2004) jsou modelovou esencí Pravdy a Lásky, jsou vždy a za všech okolností přesvědčeni, že kooperovat se vyplácí. Oni sami se o kooperaci vždy snaží a žijí v představě, že to tak mají i všichni ostatní hráči. Proto jdou do kooperace i v situaci, kdy je jasné, že spoluhráč není Beránek, ale cosi, co má velké zuby a v očích hlad. Beránci mají (v rámci této naší úvahy a modelového konstruktu) v sobě cosi z misionářů, kterým byla často dopřána mučednická smrt.

V rámci pravidel naší varianty hry, kterou jsme realizovali na workshopu konference, by Beránci tzv. “drželi basu”, vyšetřující policii nebo učitelům by nic nevyzradili a v případě první varianty hry (joint u moře) by odcházeli domů s citelnou pokutou pro rodiče, v případě druhé varianty s ředitelskou důtkou. Nikdy by nevolili pokus o maximalizaci zisku (být bez pokuty nebo bez důtky).

Máme za to, že by to vyžadovalo též beránčí povahu jejich rodičů, kterým by se dítě vrátilo v poslední den dovolené z diskotéky o pár hodin později a s tučnou pokutou, nebo by jim přišla v období, kdy se rozhoduje o dalším studiu dítěte, úřední obálka s ředitelskou důtkou.

Povolme si nyní utopickou fantazii, že všichni hráči jsou Beránci.
Varianta I – jednokolová (joint na diskotéce):

Všichni teenageři z party kuřáků jointu, kteří se nikdy před incidentem neviděli a vůbec neuvažovali o tom, že by se ještě někdy mohli potkat, dostanou citelnou pokutu, čímž asi své rodiče nepotěší. Nikdo z nich se nepokusil druhé prásknout, i když měl teoreticky 25% šance, že by tak odešel s maximálním ziskem, tedy bez jakéhokoliv trestu.
Proč? Jaká by byla jejich motivace k tomuto chování? Neznají se, neuvidí se, a přeci předpokládají, že se stejně morálně zachovají všichni? Co by z toho měli?

Beránek svou důvěrou, že jsou Beránci všichni, riskuje výrazný postih. Riskuje, že to odnese za všechny.

Lidi se skeptickou povahou možná napadne: “Pro Boha? Kdo by tahle vychoval své dítě! Aby to odnášelo za ostatní!”

Odpověď se možná skrývá v otázce, v onom “pro Boha”. Ano, lidé, jejichž život je zakotven v transcendentních hodnotách, mohou vychovávat Beránky, protože “ekonomické” ztráty Beránků jsou v jejich konceptu kompenzovány “ziskem” v transcendentní rovině díky tomu, že jednají v souladu s morální autoritou, morálním přikázáním.

V roli poradenských psychologů si však klademe otázku, zda přes veškerou etiku morálního rozhodování “kooperovat”, být ten “dobrý”, je zdravé, respektive bezpečné, vychovávat děti v přesvědčení, že jsou stejně tak “dobří” i ostatní lidé, další “hráči”. Pochybujeme, že je prospěšné upřít dětem pravdu o existenci Vlků.

Varianta II – vícekolová (joint na školním výletě)

Celá parta spolužáků Beránků, kteří byli obviněni z kouření marihuany, dostala ředitelskou důtku. Nikdo z nich se nepokusil o strategii “já nic, to on” a tím se připravili o 25% šanci maximálního zisku, tzn. být “čistý jako lilie”.

Můžeme si dát stejnou otázku, jako u předchozí modelové situace: Proč? Jaká je motivace riskovat, že mohu být vyloučený ze studia (taky šance 1:4), v případě, že to jiný spolužák potopí?
I když se stále pohybujeme v rámci fantazijní utopie, zdá se nám tenhle příběh uvěřitelnější než v případě předešlém.

Věříme, že si i čtenáři dokáží představit třídu středoškoláků, kteří spolu již delší dobu sdílí velkou část svého životního příběhu. Kteří zvládli období stmelování a stabilizace, kteří fungují jako kooperující koalice “proti” koalici pedagogů. A kteří očekávají, že budou v tomto sdílení nadále pokračovat i po školním výletu a pravděpodobně budou v nějakém kontaktu i po další život.

Ostatně, kdo z nás nemá své zážitky z abiturientských srazů po x letech od maturity, kde právě vzpomínky na podobné incidenty a na to, jak jsme to “kantorům” nandali, jsou zlatým hřebem zábavy.

Třída plná Beránků sice nadále zůstává v říši utopie, ale už se k této utopii lze stavět jako k ideálu, ke kterému lze výchovně motivovat, protože krom morálního kreditu přináší uvěřitelné šance i na ekonomickou výhodnost.

V rámci uzavřeného, vzájemně kohezního a v čase stabilního sociálního prostředí (třída, rodina) lze předpokládat, že existuje jednotná sociální morálka, kterou znají všichni. Zatímco u prvního příkladu byl předpoklad Beránka, že ostatní lidé jsou taky Beránci, založen spíše na “víře” nebo na utopickém přání “všichni lidé bratry jsou”, u středoškolské třídy je tento předpoklad založen na tom, že už spolu nějakou dobu v rámci třídy podobné “hry” hrají. Třída složená ze samých Beránků o sobě prostě ví, že je ze samých Beránků, je to součást jejich identity, kterou vzájemně neskrývají.

I z reálné historie známe příklady komunit, které alespoň na počátku fungovali jako homogenní společenství Beránků. To bylo založené na slibu vzájemné důvěry a spolupráce, který byl často spojen i s transcendentní rovinou (Boží vůle a etika). Jako nezbytnou podmínkou pro existenci těchto Beránčích komunit se však stala jistá forma izolace od ostatní společnosti.

Ve své poradenské praxi jsme také potkali i rodiny, které se takto snažily žít a i tyto rodiny používaly jisté formy izolace jako obrany před okolními vlivy, jako ochrany před Vlky.
V rámci takové rodiny vládla jistota a důvěra, otázkou však je, jak dokázala beránčí ideologie připravit děti na realitu života mimo hranice jejich komunity.

Vlci.

Výsledek obrázku pro vlci beránci pohádky

Pokud Beránci představují esenci utopie o laskavé a vstřícné pospolitosti, pak jsou Vlci její paranoidní noční můrou.

Vlky v naší úvaze označujeme hráče, kteří vždy volí maximalizaci svého zisku na úkor druhých. Vlk hraje vždy na podraz. (Slantchev 2004, Koukolík 2016, Skálová 2007)
Podržme si chvíli tuto poněkud paranoidní fantazii a představme si společenství složené ze samých Vlků. Jak by vypadal průběh naší modelové hry?

V případě jednokolové varianty (joint na dovolené) by všichni hráči dostali od policie poloviční pokutu a v případě vícekolové varianty (joint na školním výletě) by všichni dostali trojku z chování.

U obojího bychom řekli, že se jedná o ztrátu, zejména oproti tomu, jak dopadli Beránci.
Optikou Vlků ten příběh ale vypadá jinak: Každý Vlk do toho šel se šancí na maximální úspěch – kdyby se z ostatních hráčů vyklubal Beránek, všechno by odnesl a Vlk by byl jak lilium. Že to nevyšlo? Smůla, řeknou si Vlci, ale i tak ztráta, kterou trpěli je mnohem menší, než maximální možný trest. Mnohem menší, než by dostal Beránek, kdyby se zapletl mezi Vlky.
Když jsme se u Beránků zamýšleli, zda nám připadá méně reálné společenství Beránků u jednokolové nebo vícekolové varianty hry, došli jsme k předpokladu, že když se jedná o společenství s trvalejšími vazbami, s pravděpodobností opakování her, dokážeme si je s jistou fantazií představit.

U Vlků je to právě naopak. Pokud se Vlci neznají, potkají se nahodile, mají důvod k risku, neváhají a jdou do šanci na maximální zisk. Věří, že se mezi těmi druhými nějaký Beránek najde. Když mají tu smůlu, že se potkají jen se samými Vlky, pořád je těší, že jsou Vlci, protože Beránek by dopadl hůř. Vlk Vlka chápe, protože je sám podrazák, není překvapen, když jej chce podrazit někdo druhý.

Proč by ale v delším čase existovalo společenství Vlků? Ukazuje se jeden zásadní důvod, proč by mohlo takové hypotetické společenství přetrvávat: V rámci pravidel naší hry Vlci nikdy neutrpí maximální, likvidační ztrátu. Vědomí, že to “uhráli” na nižší trest, může posilovat vlčí scénář. A pak je tu další zásadní fakt a to, že to přežijí. Studenti i s trojkou z chování mohou dál školu dokončit, poloviční pokuta se dá taky přežít.
No a pak je tu víra v Beránka. Vlci prostě na Beránky věří. Věří, že je šance, že se k nim nějaký Beránek nachomýtne a oni se na něm zahojí.

Beránci naopak na Vlky nevěří, Beránci mají pevnou víru, že všichni hráči jsou Beránky a tu si udrží až do mučednického vykrvácení.

Obecně však lze předpokládat, že čistě vlčí společenství je silně nestabilní a málo pravděpodobné. A tak po jednokolové hře, kde se odkryly masky, Vlci toto společenství opouštějí a jdou hledat Beránky.

Ze stejného principu Vlci milují jednokolové hry a vyhýbají se jejich opakování, protože v dalším kole ostatní ví, s kým mají tu čest.


Pro vlčí morálku je tak výhodná společenská nestabilita, vysoká mobilita, nejasné a nehlídané hranice komunit či kultur. Narušená vzájemná vztahová vazba (Bowlby 2010) a vysoká frustrace základních životních potřeb (např. podle Pesso Boyden systému, Fürt 2010)
Vlci nemají rádi společenskou paměť, vzpomínky na minulá kola hry (kdy udělali podraz) se snaží přepisovat nebo alespoň relativizovat.

V naší poradenské praxi jsme potkali vlčí rodiny, kdy mezi všemi členy včetně dětí panovala vzájemná nedůvěra, neustálá snaha získat výhodu na úkor druhého, která vyvolávala stejně zamýšlenou protiakci. U těchto rodin jsme často dlouho nechápali, jak je možné, že přes opakovaná vzájemná zranění a celkově nešťastný život se k sobě vrací. Dokud jsme nebyli svědky toho, jak tato vlčí rodina, spíše smečka, jednala v okamžiku, kdy se v její blízkosti objevil Beránek. A bylo jedno, zda to byla oběť jejich “profesionálních” kriminálních aktivit, nebo náhodný rodinný známý či dokonce zkušený sociální pracovník. Slangem béčkových akčních filmů bychom řekli, že “neměl šanci”.

Ze setkávání s kolegy pedagogy, například ze supervizí či workshopů, jsme získali dojem, že se naši kolegové v posledních letech častěji setkávají se skupinami dětí, dokonce s celými třídami, které mají tendenci “zvlčit”. Když jsme se zamýšleli, jaké byly situační proměnné, které působily na takovou skupinu dětí či dospívajících, tak se dle sdělení kolegů jednalo o třídy s vyšší mírou nestability. Nestabilita byla dána nejen vlivy mimo školu (rozpadající se a problematické rodinné prostředí dětí), ale také i vlivy související se školou. Např. slučování či rozdělování tříd, nebo dokonce slučování či stěhování škol, fluktuace žáků. “Školní turismus” je v naší zemi nezdravě populární zejména na středních školách a učilištích, třídní kolektivy jsou tak v čase nestabilní. To nahrává jednokolovým hrám, které jsou pro Vlky výhodné.

Perseové neboli TFT (tit-for-tat)

Zatímco Beránci a Vlci dostali typologické pojmenování podle své jednoznačné dominantní strategie, která vyplývala z jejich vlastního nastavení (kooperující Beránci kooperovali, sobečtí Vlci podráželi), pak další typologie hráčů vychází nikoliv z jejich vlastního nastavení, ale z jejich reakcí na jednání protihráčů.

Bájný Perseus zvítězil nad Medusou pomocí zrcadla (přesněji tedy do zrcadlového lesku vyleštěného štítu) a tak ta nebezpečná Gorgona dostala okusit svou vlastní medicínu – pohlédla sama na sebe a zkameněla.


Hráči, které pro účely naší úvahy nazýváme Persei, mají jednoduchou dominantní strategii: Při prvním kole hry hrají jako Beránci, tedy spolupracují. V další kole hrají podle toho, jak hráli spoluhráči. Setkali-li se s prvním kole s Vlkem, tedy byli-li podražení, volí ve druhém kole podraz. Potkali-li v prvním kole hry Beránka, zažili tedy spolupráci, pak volí ve druhém kole taky spolupráci. (Slantchev 2004, Koukolík 2016, Skálová 2007)

Z povahy této definice by se zdálo, že se s těmito hráči můžeme potkat jen ve vícekolové variantě hry. Není tomu úplně tak. Perseus samozřejmě hraje také jednokolové hry, a jak jsme psali výše, vstupuje do nich v roli Beránka, chce spolupráci (samozřejmě, že také existuje typologie podrazáckých Perseů, kteří vstupují do hry podrazem, ale ty jsme si pro naši úvahu dovolili nechat mimo hru).

Pokud se Perseus setká při své premiéře jednokolové hry s podrazem, vstupuje pak do další jednokolové hry, bez ohledu na to, že má jiného protihráče, ovlivněn předchozí zkušeností. Svou druhou hru hraje jako Vlk. A setká-li se s Vlkem, upevní svou strategii, posílí své přesvědčení, že je dobré předpokládat setkání s Vlky. Řečí ságy Star Wars, zláká jej “temná strana Síly”. Známe dokonce typologii pomstychtivých Perseů, kteří po setkání s jedním jediným podrazem už navždy podráží (Naive Grim Trigger, Grudger, Spiteful).

Toto základní nastavení Perseů nás vrací k jedné z předešlých úvah: Zdá se, že je dobré pro rozvoj kooperace udržet hru na více kol. Protože když se Perseus v roli Beránka setká v prvním kole s Vlky, ve druhém kole hraje jako Vlk, ale může se setkat s Beránky, tedy kooperací. To klasického Persea opět přepne do Beránka. Někdy totiž k “podrazu” dojde nahodile nebo v důsledku nedorozumění nebo v důsledku kulturní rozdílnosti nebo díky strategii “jen to tak trochu zkusím”, kterou někdy volí Beránci s černými fleky.

Další úvaha nás vede k otázce, kde hráči hrají své první hry? Kde si Perseové nastavují své základní scénáře?

Napadají nás dvě odpovědi: Rodina a školní prostředí.

Zdá se, že stejně jako u hry Konec smlouvání platí pro zvýšení šance, že hráči (děti, žáci, studenti) budou nastaveni ke kooperaci, k morálnímu jednání, lépe, když

  1. se v první hrách setkají se vstřícností a respektem, se spoluprací.
  2. když budou přesvědčeni o tom, že se stejnými spoluhráči budou “hrát hry” delší dobu (zažívají pocit bezpečí a jistoty, rodinné či třídní, komunitní stability).
  3. případné nespravedlnosti nebo podrazy jsou kompenzované, vyvážené z hlediska delšího časového úseku nebo slouží ku prospěchu “společného blaha”, ze kterého hráč, který v jedné hře tratí, taky občas čerpá, nebo ví, že může čerpat.

Perseové s nadhledem aneb TF2T


Strategie Perseů se dá vnímat jako strategie s trestem: Já k vám po dobrém a vy jste mě podtrhli? Tak vám vrátím!

Některé výzkumy (Slantchev 2004, Koukolík 2016) ji označují jako dlouhodobě nejvíce úspěšnou a přinášející komunitní stabilitu. Má však jistou slabinu. Není tolerantní. Vůbec. Okamžitě trestá jakýkoliv podraz vlčím kousnutím. To je docela riziko při hře na mnoho kol, zejména když se hraje s “lidským faktorem” s vysokým rizikem šumu v komunikaci, neporozumění a s rizikem toho, že někdo spáchá podraz jen tak, jako vtip nebo pokus o zviditelnění. Okamžitá změna lidí, co se tváří a jednají jako Beránci, na netolerantní Vlky po jediné chybě také vzbuzuje jisté pochyby, jak to s tou beránčí tváří vlastně je.
Toto riziko dokáže řešit strategie Perseů s nadhledem, někdy označovaná TF2T, tedy strategie, kdy je trestán až druhý podraz.

Hra tedy vypadá takto: Perseové s nadhledem jdou do hry jako Beránci a jako Beránci kooperují, dokud s nimi kooperují ostatní hráči. Po prvním podrazu Perseové s nadhledem dají najevo, že podraz, tedy svou ztrátu, zaznamenali, že ví, kdo ji má na triku, přesto dál pokračují v původní vstřícné strategii. Dávají najevo jistou toleranci, sdělují cosi jako “to se může stát každému” nebo “jsi to chtěl jen zkusit, že?” nebo “hele, tohle jsem jako neviděl, ale už to nezkoušej znovu!”. Pokud ale vlčí spoluhráč ignoruje toto “přátelské” doporučení a podrazí v druhém kole, je bez jakékoliv další lítosti ztrestán.

Tato strategie se ukazuje v různých výzkumech, které využívaly počítačové simulace v řádu stovek a více kol hry, jak strategie s nejvyšším evolučním potenciálem.

Srovnání strategií hry Vězňovo dilema

Když si stručně srovnáme úspěšnost strategií našich hráčů dle jejich typologie, ukazuje se, že Beránci dokáží hrát sami se sebou dlouhodobě velmi ziskové hry, staví svůj úspěch na kooperaci, která je v jejich komunitě jedinou předpokládanou strategií. Potřebují však mít tento svůj utopický svět oddělený od ostatních. Protože v jejich ideologii neexistují Vlci, nedokáží Vlka včas identifikovat, nemají efektivní systém prevence a už vůbec ne aktivní obrany. Při jednokolové hře v reálném světě končí Beránek zpravidla jako tučná večeře, při hře na více kol poskytují beránčí rodiny dlouhodobé sociální zajištění “svým” vlkům.
Až příliš často potkáváme v poradenské praxi beránčí manželky psychopatických Vlků a se zděšení vnímáme, jak beránčí rodiče nedokáží a hlavně nechtějí identifikovat mezi svými dětmi Vlčata (třeba v případech tzv. mamahotelu, kdy rodiče bez korekcí vyživují své zletilé, ale sociálně nezralé dítě, a často za něj krvácí v exekucích).

Vlci mají při hře v homogenní skupině mnohem menší zisky, než Beránci, protože se neustále snaží jeden druhého podtrhnout a vědí to. Pravidla hry, jak je nastavila společnost, je však dostatečně netrestají, takže i přes opakované sankce dokáží přežít. A čekat na svého Beránka. A Beránků je přeci jen stále více, než vlků (což je svým způsobem dobře, protože to znamená, že většina rodičů ještě nevzdala snahu o morální výchovu a podporuje u dětí prosociální orientaci), takže se Vlci jednou za čas dosyta nažerou. A to jim stačí, aby přečkali chudá léta. Vlčí rodiny a smečky jsou tak docela odolné vůči všelijakým společenským krizím, jsou zvyklí na stres, na konflikt. Jsou hlavně odolné na resocializaci vykonávanou pouze pomocí pozitivních pobídek a dotací. Afirmaci, tzv. pozitivní diskriminaci, vnímají Vlci jako potvrzení toho, že je jejich vlčí scénář efektivní (Beránci je živí).

Za efektivní a morální zároveň se tedy z našeho srovnání dá považovat strategie Perseů, zejména Perseů s nadhledem, která pracuje se systémem potrestání podrazů, ale dokáže díky jisté míře tolerance odolávat nahodilostem a nepodstatným deviacím.

Závěr

Pojďme tedy ke shrnutí, k nástinu optimálního doporučení pro aplikaci hry Vězňova dilematu na výchovu v rodinách a komunitách:

  1. Stabilita komunity, zejména mezilidských vztahů v čase, zakotvení ve společných hodnotách, tradici, kultuře a optimálně též i transcendentní rovině (víra, spiritualita), se dá vnímat jako nezbytný základ pro vícekolovou kooperaci. Věříme a ze zkušenosti víme, že se nám kooperace vyplácí a že se přitom cítíme dobře.
  2. Vlci existují! I přes vlastní nastavení ke kooperaci je třeba plně akceptovat, že
    a) nejsou jen Beránci, a za
    b) někdy se něco holt pokazí.
    To jsou základy pro prevenci, pro přípravu na to, že i přes vlastní nastavení mírumilovné tváře (kooperace) přijde facka.
    Tu facku bych měl napoprvé ustát, ale měl bych být připraven na rasantní odpověď, když se prokáže, že jde ze strany protihráče o záměrnou nepřátelskou strategii.
    Tento bod motivuje k výchově směrem k toleranci a odolnosti a zároveň k rozhodnosti a ke kompetenci pro ochranu vlastních hranic/hodnot.
  3. Vlky neodpudíme tím, že jim budeme dávat bez konfliktů najíst, ale že zajistíme, že dokud se budou chovat jako Vlci, tak se u nás nenažerou (alespoň ne opakovaně).
  4. Jsou-li pravidla hry taková, že nahrávají Vlkům (legislativa, společenské normy či úzus), je neefektivní směřovat energii na boj s Vlky, ale je třeba soustředit se na změnu těchto pravidel. Vlk je Vlk, ten dělá, co umí.
  5. Tady lze opakovat poslední větu čtvrtého bodu: Vlk je Vlk, dělá, co umí.
    Cílem výchovy k etickému způsobu života rodiny/komunity není vybíjení vlků, není to trestání.
    Cílem etické výchovy je přesvědčení spoluhráčů, že nechtějí hrát vlčí hru.
    Tresty nemají za cíl likvidovat Vlky, ale připomínat efektivitu volby jiného, tedy kooperativního scénáře.
    A to je věcí pravidel, společenské smlouvy a jejího obecného respektu.
    Společenská smlouva musí oceňovat kooperaci a společenská realita tuto smlouvu musí odrážet.
    Možná je načase vzpomenout na Desatero či základní poselství Nového Zákona, nebo vlastně  libovolný etický kodex – pokud to budou mrtvá slova napsaná mimo vědomí a vůli vychovatelů, pokud nebudou vychovateli žita, prostíráme Vlkům k hostině.
    Hlavním chodem té hostiny však nejsme my, ale naše děti.

A tímto motivačním provoláním bychom si dovolili naši úvahu zakončit.

Přivedla nás k utvrzení v našem z praktických zkušeností vycházejícího přesvědčení, že výchovné strategie rodin a institucí nebo morální kodexy komunit a společností nemohou být efektivní bez systému sankcí.

Podmínkou efektivního použití sankcí je pevná citová či alespoň vzájemně respektující vazba a neméně důležité je to, že test je citelný jak pro trestaného, tak pro trestajícího.
Sankce nesmí být zdrojem slasti.

Literatura

BOWLBY, J., Vazba, Portál, Praha 2010

FÜRST, A., Pesso Boyden psychomotorická psychoterapie. In Současná psychoterapie. Portál, Praha, 2010

HYKŠOVÁ M., Teorie her, FD ČVUT, Praha, 2003, http://euler.fd.cvut.cz/predmety/teorie_her/

KOUKOLÍK F., Citový mozek. In: Koukolík F. Mozek a jeho duše. 3., rozš. a  přeprac. vyd. Galén, Praha, 2005

KOUKOLÍK F., Já: O mozku, vědomí a sebeuvědomování, Karolinum Press, Praha, 2013

KOUKOLÍK F., Mocenská posedlost, Karolinum Press, Praha, 2010

KOUKOLÍK F., Rozhodování, Karolinum Press, Praha, 2016

KOUKOLÍK F., Sociální mozek, Karolinum Press, Praha, 2016

KUHN S., ZALTA E. N. a kol., heslo Prisoner’s Dilemma in Stanford Encyclopedia of Philosophy, Stanford Univerzity, Stanford, 2003, 2014, https://plato.stanford.edu/entries/prisoner-dilemma/

MALÝ M., Vězňovo dilema a komunity, https://www.misantrop.info/veznovo-dilema-a-komunity/

RATLIFF J., Repeated Games, 1996, http://virtualperfection.com/gametheory/5.1.RepeatedGamesIntro.1.0.pdf
SKÁLOVÁ A., Opakované hry, Diplomová práce, 2007, VŠE Praha fakulta informatiky a statistiky,
SLANTCHEV B., Game Theory: Repeated Games, 2004, http://slantchev.ucsd.edu/courses/gt/07-repeated-games.pdf

ŠPALEK, Jiří, Veřejné statky. Teorie a experiment, Nakladatelství C. H. Beck 2011

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..