GlosyPsychologieSpolečnost

FRANTIŠKŮV APEL ANEB BEZ RADOSTI JSME JEN KUS MASA.

Svatý otec František publikoval 17. 4. 2020 osobní esej „Un plan para resuscitas“. (více viz https://www.cirkev.cz/cs/aktuality/200418frantiskova-post-koronavirova-strategie-odvaha-k-realisticke-obrazotvornosti)

Tahle motivační esej, vlastně spíš takový osobní apel, jehož autenticitu i odovědnost pečetí i rukopisná forma, je v mnohém zajímavá. I pro člověka mimo církev. Protože je psaná PRO člověka. Pro všechy lidi.

Svatý otec v svém apelu rozšiřuje prizma, ze kterého mnozí nahlíží na koronavirní téma. Nabízí radost ze světla na konci tunelu, kam nás, z části z dobrých úmyslů, zavedly pohledy nejen politické, ale i ty čistě odborné, zvláště klinické. Jejich zaměření je totiž zaměření PROTI. Bojují PROTI patologii, proti viru, proti rizikům. A ono to přehlušilo ty hlasy PRO. PRO život.

Co má být cílem lidského konání? Aby něco nebylo?
Nebo naopak, aby něco bylo?
Máme žít PROTI smrti, nebo PRO život?

S některými postoji a kroky papeže Františka (nebo spíše s mediálními odrazy a interpretacemi těch kroků) jsem nebyl sladěn. Působí na mě ambivalentně.
Z části tak vnímám i toto provolání.

S čím ladím? S tím podněcováním, provokováním k „radosti“!
K čemu zdravost bez radosti?
Jako jídlo bez chuti… jen kus žvance, bezduchá matérie, jen kus masa. Nejsme jen kus masa, jen stádo cestou na jatka!

Postkrize nemá být časem oslav přežití, ale oslav žití.
Otevřeného žití v co nejvíce rozměrech. Tady se mi velmi líbí ta Velikonoční paralela s otevřením jeskyně Ježíšova hrobu.

Genderová odbočka: Jindy bych to asi vnímal jak další mediální přihřívání genderové polívčičky, to velebení žen. Ale v kontextu jak novozákoního příběhu, tak i dnešních dnů, stejně jako všech krizí, co lidstvo přežilo, je to na místě: Ženy jsou opět pilíře života. Mužové zachraňují, leč mnozí z mužů „nahoře“ se spíš perou o to, kdo bude vzýván jako zachránce, kdežto ženy život nezachraňují, ale udržují, dávají.
Je to prostě tak, že když ženství „jede zdravě a naplno“, není zas tak moc třeba okázalých mužských hrdinů a zachránců.

Kdyby byl Svatý otec od nás z Čech, asi by si neodpustil sarkastickou poznámku, že chaos a zmatek těch „nahoře“ umožnil dělat lidem „dole“, co je pro lidi přirozené. Pro většinu z nich.

S čím až tak nesouzním, je to volání pro odstranění hranic a větším „sbratření“.
„Kdo je tvůj bratr?“ No, někdy pěkná svině…
/To je jen autorská hyperbola, moji vlastní bráchové nejsou svině! Hroši, to oni jsou…/
Vždyť se právě ukázalo, že soldarita nezafungovala tam, kde byla nucená, ale naopak funguje na základě stabilní a ohraničené identity.

Moc nefunguje „pomůžeme si“, natož „máme si pomáhat“, ale funguje „já chci pomoci“.
Protože to tak cítím.
Ne proto, že mám bratra. Ale protože ho mám rád.
Nebo ani nemusím. Mít ho rád. Mám rád sebe a k příčinám mé radosti patří i to, že pomáhám.
To je radost! Být mocný ku pomoci.

Mám za to, že spíše než posilovat všelijaké integrace a boření hranic, bychom se v době pokoronavirní měli spíše o své hranice znovu začít starat.
Uvědomovat si svou identitu a její integritu.
Usebrat se zejména v sobě a s sebou samými.
A pak, budu-li znát sám sebe a budu-li sám radostný, pak mohu zavnímat, že jsou mi v tom druzí lidé blízko.

Bližní, to pro mne není každý člověk.
Bližní je pro mne jen ten, se kterým jsem si něčím blízký a tu blízkost cítím, prožívám. V radosti i bolesti.
To se nedá nařídit.
Bratra si lidi nevyberou, ale bližního? Toho musí ucítit v sobě.

Jako psycholog nedokážu predikovat, co všechno tyhle zajímavé časy s námi udělají.
Já cítím spíš tsunami průšvihů.

A proto vlastně vítám to radostné apelování Františkovo…

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..