Artové okénkoFilm & TV & VideoPop-psychologieSpolečnost

FILM HAVEL – SILNÉ DRAMA O BOJI S ULEPENOSTÍ

I ten, kdo film sledoval soustředěně a naplno, na něj koukal svýma očima. Prožíval jej svými pocity a přemýšlel o něm svým mozkem. Plným sebe.
Byl by fajn to přijmout.

A právě tím, podle mě, se nám podaří ten film chápat. Ve smyslu chápání jako dovednosti něco držet, udržet a s něčím manipulovat.

Jo, myslím si, že taky o tom ten film je. O snaze chápat, uchopit, ovládat, manipulovat. O moci.

O moci bezmocných.

Tak ve mě doznívá zážitek z filmu Havel.
Ne, já v tom neviděl romanci, jak Mirka Spáčilová.
A, neb jsem chlap, nejsem moc motivován přijmout tu interpretaci, že je to film zejména o silných ženách, které zdospělují tápavého Havla.
Jo, chápu, že pro silnou ženskou osobnost, jak si třeba Mirku Spáčilovou představuju, je ten Havel na párfacek a „bez Večerníčku spát!“.

Já v tom viděl silné, hluboké drama o nekonečném boji jednoho člověka sama se sebou. Tedy se všemi svými možnými já.

Protože i já na ten film koukal skrz sebe. A jako psychologa mě občas silně zamrazilo.

V jedné z mých interpretací toho filmového příběhu je to tak:
Havel, velmi citlivý a složitý introvert najde svůj způsob zacházení se sebou v sociálním prostoru.
Komunikuje, sdílí s „lidmi“ své cítění světa skrz dramatickou tvorbu. Zdatní herci silných hlasů i výrazů mluví z pódia či reproduktorů za něj. A takhle ho lidi berou. Respektují.
Uvolnění 60. let dává Havlovi možnost žít a sdílet, sice přes manipulaci, protože co jiného divadlo je, ale je to dostatečný život. Pro Havla bezpečný. Má to pod kontrolou. Má tam alespoň jednoho z Havlů pod kontrolou.

A pak mu to vezmou.

„Já nechci proti něčemu bojovat! Já chci jen dělat divadlo!“

Protože to divadlo je bezpečné. Havel je v tom mocný. Ale bez divadla?
Nic už ze sebe nemůže externalizovat, nemůže všechny střetávající se hlasy, všechny své svárlivé a hlavně frustrované démony, přenést ze sebe na pódium a do avatarů, herců. Všechen ten svár zůstává v něm.
Zejména Stařec a Dítě.

Stařec, filosof pravdy, takové té ideální, která je možná jen když máte od toho špinavého života odstup.
A Dítě, otevřené, zranitelné, nedomazlené, zlobivé, provokující.
Oba ti démoni mají jedno společné. Furt se ptají „Proč?“
A v tom mém příběhu o Havlovi má Havel problém rozpoznat, kdo z nich se právě ptá to Proč? Kdy se ptá Filosof a hledá sofistikovanou verzi pravdy a taky ji očekává od druhých, očekává dialog, rozpravu. Pravdu!
A partnerství.
Nebo se ptá „Proč?“ to Dítě? A neočekává vysvětlení, ale přijetí. Akceptaci.
A ano, očekává Lásku

Jo, když tohle rozepíšete do scénáře hry, tak se to dá. Ta bezmocnost dvojné vazby v mysli, to vyčerpávající soupeření Superega a Id, když vložíte do dialogů, třebas absurdních, tak se to dá. Strávit. Snad i pochopit. S odstupem, s tou divadelní licencí to jde. A taky s tou možností být schovaný za oponu. To jde.

Když vám to vezmou?
Tohle byla obrovská chyba komunistů. Dotlačili Havla k syrovosti života. A k němu samému. Když jej izolovali od divadla i herců. Když od něj odřízli ty osoby, které byly projekčními avatary těch Havlových svárlivých podosobností.
Když zabili Patočku, Filosofa.
Když dohnali ke strachu a útěku Landovského, Hrdinu a Drzé Dítě v jednom.
Když udělali ze Spasitele Dubčeka zbabělce.
Když vyhnali i tu kontroverzní figuru Kohouta, archetyp Prozřeného oportunisty.

Proto nebyl Havel „typ pro vězení“. K mučení nepotřeboval obušky. Stačil si sám. S těmi všemi Havly v hlavě být sám muselo být strašné.
Znáte ten pocit, když se probudíte po noční můře a pot z Vás teče proudem.
„Znoj“, řekli by Slováci a to jejich slovo sedí. Ta hnusná ulepenina. Mastnota a smrad.

A v tomhle byl tvůrce filmu utevřený od začátku. V prvních minutách Havel říká, že bojuje se svou vlastní ulepeností.
A v mnoha záběrech ho vidíme ulepeného. I tu řeč má občas takovou, ehm, jak bych to…, prostě taky ulepenou.

A já si myslím, že tohle je na tom filmu to nejcenější. A možná i na Václavu Havlovi.
Že neukazuje, nevyzývá, k okázalému, demonstrativnímu boji proti nějakému velkému nepříteli, velkému zlu.

Že ukazuje, že to zlo, tu totalitu můžeme zvládnout jedině když zvládneme vlastní ulepenost. Když se rozhodneme sami v sobě nekolaborovat.
Když se rozhodneme mít se rádi se všemi svými já
.

LÁSKA!

A když se rozhodneme uznat sami sebe. Jací jsme. A když budeme totéž požadovat od ostatních. Aby nás uznali, jací jsme. Aby uznali realitu, jaká je.

PRAVDA!

No, že se ten filmový příběh snad odehrál trochu jinak a že se po roce 1989 i jinak rozvíjel, to je věc jiná.

Já si z něj odnesl tohle:

Když mi přestane vadit vlastní ulepenost, je ze mě smrad!


O filmu jako filmu:
Herecké výkony Dvořáka a Hormana excelentní!
Ženy spíš v svém standardu, představitelka Olgy, jinými vyzvedávaná do nebes, mě ve filmu spíš nijak nezajímá.
Celkově velký kus poctivé české filmařiny. Pořádný kus odvedené práce.
Docela dobře vybalancovaná hlavní rizika filmu, není to dokudrama, ani patetický pomník, ani karikatura.
Je to silný lidský příběh, nadstandardně kvalitně připravený a realizovaný.

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..