DětiGlosyPop-psychologiePsychologieRodinaSpolečnost

DĚTEM SVĚT NEPATŘÍ aneb O NEPOCHOPENÍ RODIČOVSKÉ ROLE

„Svět dětem nepatří!“, napsal jsem asi do dvou svých nedávných příspěvků a opakoval to v diskusích na sociálních sítích. Ten výrok jsem napsal sice v kontextu vlastních úvah, týkajících se aktuálního fenomenu slečny Grety a mládežnického hnutí, které má snad představu, že nechozením do školy ochrání klima planety, leč mám za to, že výrok „Svět dětem nepatří!“ se netýká jen výše uvedené kampaně.
Já jsem opravdu přesvědčený, jako odborný psycholog, rodinný poradce a terapeut, i jako otec, že je to výrok oprávněný. Že je zdravý. V mnohem obecnější rovině, než je téma slečný Grety.

Ten výrok vyvolal docela silné reakce, zejména ze stran obdivovatelů a samozvaných ochránců slečny Grety a její kampaně. Nebyli zřejmě schopni uvědomit si obecnější dosah toho výroku a vztáhli jej jen a pouze jako urážku dotyčného idolu a též toho mládežnického hnutí, které snad všechny dospělé do jednoho obviňuje, že postavili své děti na práh globální katastrofy.
Dočkal jsem se tedy různých pojmenování, diagnóz a zhodnocení, která měla často společné téma, jež charakterizuje asi tato citace: „Výrok Svět dětem nepatří je jasným důkazem, jaký že je tento pseudoodborník kvalitní rodinný psycholog.“ K tomu se vázaly požadavky na to, aby mi bylo znemožněno vykonávat odbornou praxi, otázky, jak je možné, že vůbec existuji, a podněty, aby byla vůči mne vedena hejtovací kampaň, protože jsem nenávistný hejtr (a taky debil, fašista a zmrd). Milé.
Tahle nezralá, afektovaná odezva je smutným důkazem oprávněnosti mého výroku.
Svět by opravdu neměl být rukojmím nestabilních adolescentních afektů, bez ohledu na reálný věk těch, co se takto nezrale chovají.

Já si ale nestěžuji, ani se nezlobím. Jo, vztek mám. Protože u mne je vzek projevem lítosti, mrzení.

Je mi moc líto a mrzí mne, že je dnes mnohým dětem, od novorozenců po adolescenty, ubližováno jejich nejbližšími a to ještě většinou v dobré víře.
Je mi moc líto a mrzí mne, že mnohé děti mají ve svých rodičích spíše kamarády či, Bůh chraň, partnery. Protože bych jim přál, aby ve svých rodičích měly své rodiče.
Je mi moc líto a mrzí mne, že mnozí rodiče své rodičovství zkonzumují nebo vytunelují ve snaze o nezdravě chápané „šťastné dětství“.

Forma rodičovství se proměnila. Mnozí rodiče se dnes svým dětem velmi věnují. Řekl bych, že jim až slouží. To samo o sobě nemusí být špatně. Pokud by zdravě chápali, co má být cílem rodičů.

Cílem každého rodiče by totiž mělo být: Přestat být rodičem!
Rodič je vlastně sebezničující životní role. Zralý a zdravý rodič by si totiž měl přát, aby nebyl rodičem navždy.
Zdravý rodič by totiž měl přát svému dítěti, aby jednou přestalo být dítětem. Aby z něj byl dospělý, co rodiče nepotřebuje. Optimálně, co se sám chce stát a je schopný být rodičem.

A proto tvrdím:
Úlohou rodiče není zajistit dítěti šťastné dětství, ale dopomoci mu k úspěšné dospělosti.

Já osobně jsem taky přesvědčen, že je-li dítě šťastné v dětství, bude mít dobré dispozice být šťastným dospělým. Přesto trvám na tom, že cílem rodiče má být ta dospělá budoucnost dítěte, ne aktuální prožívaný pocit štěstí.
Ten je totiž matoucí. „Co je to štěstí?“
Já si třeba skutečně šťastné dítě představuju jako dítě, co má přiměřeně (tedy ve zdravých hranicích, limitech) naplněné základní životní potřeby. Štastné je podle mě i dítě, které sice nemusí mít všechny potřeby úplně naplněné, ale cítí, prožívá, odůvodněně věří, že jeho bližním, optimálně vlastním rodičům, na něm záleží a že mají zájem ty potřeby naplňovat.
A hlavně, šťastné je dítě, co má samo sebe rádo, protože jej k té sebelásce přivedli svou bezpodmínečnou láskou jeho rodiče. A jaká že to má být ta láska? Nu, to najdete asi nejlíp v Listech Korinstkým Sv. Pavla. Já vyzdvihuji zejména: Láska je laskavá, trpělivá, nezávidí, nevychloubá se a není domýšlivá. Láska nehledá svůj prospěch, nepočítá křivdy. Láska vytrvá. Láska nikdy nezanikne.“
Ke nesmrtelným slovům Sv. Pavla si dovoluji troufale připojit i tohle:

Láska je odpovědná!

Jenže tohle mi v mnohém dnešním rodičovství chybí. Je v něm hodně obětavosti, ještě více investic, ale odpovědnosti pramálo. Úzkosti zas nadbytek.
Dokážu si představit, že by mi teď mnozí rodiče začali předkládat důkazy své odpovědnosti a že by jich nebylo málo. Už jen té literatury, kterou mají doma a nebyla levná. Též léky, nebo ještě lépe alternativní medicína, homeopatika a strava racionální. Jak vedou dítě ke sportům, koníčkům, aby z něj něco bylo, snad až 6x týdně nějaká aktivita.
Jak nepodceňují rizika a nebezpečí, takže dítě, které leze na své první odrážedlo vypadá jak zmenšený model hráče amerického fotbalu.

Vážení, já myslel odpovědnost k základním potřebám Vašeho dítěte a odpovědnost za jeho šance na úspěšnou dospělost!

Odpovědná láska je totiž bolestivá, nepříjemná.
Rodič s odpovědnou láskou ví, že pro budoucí, dospělé šance svého dítěte, je třeba aktuální pohodlí, spokojenost i pocit štěstí dítěte omezit. Dopřát mu limitů a hranic, které dítě chrání, i když je nesnáší.
Rodič s odpovědnou láskou se nesmí bát, že jej dítě nebude mít rádo, když jej občas přiměřeně omezí.

Znám postmoderní hlasy, které křičí: „Dítě je osobnost! Jak si mohou rodiče dovolit jej omezovat! Dítě je svobodné a samo si najde cestu ke svému štěstí!“
Inu, je-li to tak, zanechte svá batolata uprostřed rušných náměstí a križovatek, dítě je osobnost a samo si najde, co potřebuje.
Sakra, už jsem zase sarkastický. Omlouvám se, nechci urážet. Jen prostě ctím to, v čem jsem se jako psycholog vzdělal a co se mi znovu a znovu objevuje v běžné praxi.
Třeba nějaké ty zákonitosti vývoje dítěte, vývoje na biologické, psychologické, následně pak sociální a spirituální rovině. Jsou prostě nějaké věci, které dle mého platí.
Třeba slavných Osm věků dítěte pana E. H. Eriksona.

I v souladu s poznatky neurofyziologie lze tvrdit, že zdravě a plně autonomní by měl být lidský jedinec až tak kolem 22. – 24. roku, kdy je dokončen vývoj mozkových center, které mají na starosti cosi jako stabilitu osobnosti. Výkon mozku pak ve zdravé normě narůstá do cca 30 let.

Do toho 22. roku máme tedy nárok dělat všelijaké kraviny, protože ještě nejsme z hlediska neurofyziologie stabilizovaní dozrálí.

V rámci naší legislativy jsme plně právně zodpovědní v 18 letech, v době, kdy se podle Eriksona většina právně dospělých pohybuje ve fázi dokončování etapy souboje mezi zakotvenou identitou nebo vnitřním zmatkem. A že mnozí postadolescenti i mladí dospělí zůstanou více v tom období zmatení, není nic divného, je to docela běžné.

Z toho důvodu mi přijde docela prozíravé, že snad všechna stabilní společenská zřízení, které znám a která si společnost v historii vyzkoušela, s pravděpodobností osobnostní nestability mladých počítala a společnost nechala řídit většinou těmi staršími.
Ty zdravé systémy to však nedělaly způsobem, který by mladé diskriminoval, utiskoval. Jen jim nabízel podporu v rámci jistých limitů a hranic, které podporovaly stabilizaci, dozrání. Moudrá komunita, společnost dokázala nabídnout mladým takové možnosti, které by naplňovaly jejich potřeby zaujmout pozornost, získat respekt, prokázat zdatnost apod. způsobem, který byl optimálně společensky prospěšný nebo alespoň nebyl destruktivní (ano, myslím si, že je třeba do toho započítat též i vojenskou službu, se všemi pro a proti).
I tak bylo typické, že se alespoň ob generaci vytvořilo pnutí, následované generační vzpourou. Kterou většinou „stará“ majorita dokázala pár let přežít, než se rebelující „mladí“ stali „starými“.

Proč by nemohla bý společnost řízena mladými nebo dětmi? Proč nemá svět patřit dětem?
Tož přečtěte se skvělou mrazivou knihu Pán much od Williama Goldinga, když neuznáte psychologické argumenty.

Už jen z neurofyziologického pohledu jsme každý z nás cca do 22 let nestabilní jedinec. Až kolem 30 let pak narážíme na limity svých schopností. Do té doby jsme prostě vysoce rizikoví. Jo, s vysokým potenciálem. Pro všechno, Bohu žel.
Když na mě křičí 16 letý adolescent, že přesně ví, co potřebuje, tak většinou nelže. Sděluje jen to, co cítí, prožívá. Z jeho strany je to pravda. Bude to stejná pravda za 10 let?
A mělo by to tak být? Měl by člověk zůstat stejný jako v 16 letech po celý život?
V dnešní době mnoho věkem zcela dospělých lidí preferuje životní styl, který má hodně rysů adolescentních. Výrazná přecitlivělost, snížená stresová odolnost, černobílé vidění, narcistní orientace, tj. soustředění na sebeobraz, ne na reálné Já atd.
Jsou to rodiče těch dětí, co se dnes bouří.

Takže když volám: Dětem svět nepatří!, tak tím nemyslím jen slečnu Gretu a davy jejích příznivců, myslím tím zejména mnohé jejich rodiče, mnohé dnešní plnoleté až letité a zejména mnohé vládce tohoto světa.
Myslím tím vlastně:

„Jsou tady, do prdele, nějací dospělí!“

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..