Design je významná věc. I na pohřbu.

/Já vím, že je právě období častých pohřbů významných osobností, ale tohle není aktualitka. Jen taková zajímavost. Původně pro účely jedné VŠ práce. Taková miniesej, jak kouká na vzhled pohřbu psycholog.
I na tohle se mě lidi ptají… A když se ptají, tak o tom přemýšlím…/

Pohřeb, kremace, respektive smuteční rozloučení jsou velmi specifickou a mimořádnou událostí pro většinu zdravě normálních lidí.
Lze předpokládat, že panuje obecná shoda na tom,

• že se jedná o situace emotivní a to s převahou emocí, označovaných za negativní či nepříjemné,
• že se jedná o situace, spojené s ritualizovaným jednáním, podléhajícím společenskému úzusu, konvencím a tlaku konformity,
• že se jedná o situace povětšinou skupinové s přesahem do širší komunity, odehrávající se často ve veřejném, byť specifickém, prostoru,
• že se jedná o situace, jejichž příprava a samotná realizace je velmi časově omezena, jsou tak spojeny s tlakem na timemanagement.

Výše uvedené charakteristiky lze vnímat též jako neúplný seznam významných stresorů. Na situaci smutečního rozloučení je tedy vhodné z psychologického pohledu nahlížet jako na situaci stresovou, zátěžovou.
V našem historicko-společenském kontextu je smuteční rozloučení také prostorem, kde není otevřený projev výrazných emocí nežádoucí či rušivý, jak je to v naší společnosti typické pro standardní společenské jednání a komunikaci. Naopak, dá se konstatovat, že veřejný projev emocí je v dané situaci součástí úzu. Jak je uvedeno výše, smuteční rozloučení je často skupinová až společenská akce a poznatky sociální psychologie prokazují, že emoce mají potenciál v rámci skupiny šířit se a zesilovat. Lze tedy na danou situaci nahlížet tedy jako na rizikovou, lze očekávat výskyt psychologických reakcí a souvisejícího jednání, které vybočuje z běžné normy.

Když shrneme výše uvedené faktory, jeví se nám z psychologického pohledu smuteční rozloučení jako výrazně stresová, emoční až afektová situace, silně se dotýkající většího počtu lidí, a to intenzivně v krátkém čase na relativně uzavřeném místě s vysokou mírou ritualizace a organizovanosti. Dá se říct, že právě ta organizovanost, často až oficiální, propojená s byrokratickými úkony a formalizovaností, vytváří hlavní rámec dané smutné události, přičemž původní smysl tohoto formálního rámce byl ochranný. Měl zajistit bezpečné či dokonce řízené odventilování emocí.

Rituály jsou velmi citlivé na změny a to i na změny detailní. Taktéž lidé, vystavení stresu a diskomfortu, citlivěji vnímají narušení očekávaného kontextu.

Z toho důvodu se lze domnívat, že lidé budou citlivě reagovat na inovace ve funerálním designu, že se prvky funerálního designu aktivně zapojí do vytváření celkového kontextu situace smutečního rozloučení.
Jako psycholog vidím pozitivní potenciál inovací v této oblasti v tom, že vhodně zvolené prvky funerálního designu mohou v rámci smutečního rozloučení posílit zaměření lidí na život zesnulého, na jeho osobnost a její charakteristiky, aktivity, činy a odkaz. Z psychologického pohledu je pro zdravé odžití všech fází truchlení a adaptací na trauma spojené s odchodem blízkého člověka důležité zaměření na život a odkaz zesnulého, tedy na obohacení, které se nám díky tomu člověku dostalo, než na fakt smrti a prožívanou ztrátu.

Použití výraznějších prvků netradičního funerálního designu, zejména u tak dominantního předmětu, jako je rakev, která je fokusem smuteční situace, může být též projevem zdravé míry resilience, nezdolností, pozůstalých, aktivním vzdorem (v rámci rituálu loučení) proti nezvratnému faktu smrti, který podtrhuje symbolika klasického smutečního rituálu.

Sám proces, ve kterém se pozůstalí podílejí na tvorbě kontextu smutečního rozloučení, má pozitivní potenciál v tom, že jim dává šanci být aktivní a o něčem rozhodovat. Pomáhá to vybočit z tradiční role pozůstalého jako pasivní, bezmocné oběti smrti. Současné poznatky o strategiích zvládání stresu jednoznačně poukazují na to, že zdravější jsou ty strategie, při kterých je osoba aktivní s prvky moci a dokáže tvořivě měnit celkové či alespoň dílčí parametry kontextu zátěžové situace.

Ta stinná stránka využití netradičních prvků v rámci smutečního rozloučení spočívá zejména v silném konformním zakotvení smutečních rituálů, svázanými s nepříliš pružnými prvky byrokracie a souvisejících formalit. Smuteční rozloučení je spojeno s uzuálním schématem, které je zažité a tradované, smuteční síně a krematoria jsou si strukturně podobné, průběh rozloučení taktéž. Jak jsem uvedl výše, ritualizovanost byla původně ochrannou funkcí, měla pomáhat udržet jistou kontrolu nad emocemi a řídit jejich ventilaci. Narušení rituálů může být u některých osob spouštěčem neřízené, zástupné či kompenzační ventilace emocí, např. se zármutek promění ve vztek a agresivitu za domnělou neúctu k mrtvému, nebo naopak může nevhodně zvolený designový prvek motivovat uvolnění emočního přetlaku do posměchu.

Kreativnímu a z mého pohledu spíše pozitivnímu, zdravějšímu přístupu k realizaci smutečního rozloučení brání dále jak ten faktor časového stresu, ve kterém se musím smuteční obřad zařídit, tak i omezená možnost pozůstalých řídit si tuto událost, popřípadě i omezená nabídka reálných možností volby.

Tady se otevírají možnosti pro subjekty, které smuteční servis nabízí. Segment služeb se výrazně mění od paternalistického přístupu, při kterém byl klient udržován v pasivitě, protože je laik a poskytoval mu služby odborník. Klienti služeb mají ambice být více aktivní, narůstá zájem o partnerský, rovnocennější přístup.

Jsem přesvědčen o tom, že zvýšením možností projevit svobodnou vůli, aktivitu a kreativitu ze strany pozůstalých se výrazně posune situace smutečního rozloučení. Ze dnes povětšinou spíše konformní až formalistní se spíše negativní konotací, k významné a smysluplné události se zdravým a růstovým potenciálem.
To podpoří pozůstalé v efektivním a důstojném zvládnutí traumatu i truchlení a v začlenění této situaci do svého života jako sice ne příjemnou, leč zdravou zkušenost.