Babylonská řeč aneb Politicky korektní mrzačení duše

Jako praktický psycholog si trvám na tom, že lidská schopnost komunikace, lidské jazyky a slova vůbec vznikla proto, abychom spolu navzájem mohli tento svět sdílet.
Ano, je taky možné, že komunikace vznikla proto, aby se dva domluvili, jak třetího zabít.
Nicméně, i toto prostě je způsob, kterým spolu sdílíme svět. Že ho nesdílíme rádi se všemi. I to je však třeba umět jasně sdělit.
Tlaky na to, aby každý veřejný projev, od projevu státníka po promluvu učitele k dětem, byl politicky korektní, mi přijde jako nové babylonské zmatení.

Modelová situace:
Jdete si takhle po městské ulici, svítí sluníčko a tak mu s mírně retardovaným úsměvem nastavujete tvář a poživačně mhouříte oči. Idyla.
Než pravou nohou rozšlápnete čerstvý psí exkrement.
V úleku uskakujete do strany a levou nohou vyšlápnete psí hovno.
Na pravé noze máte exkrement, na levé hovno. Zní to jinak. Ale garantuji, že to smrdí stejně…

A pak přichází ke slovu konotace, tedy jakýsi specifický mix všech možných obsahů a smyslů, které pro vás ta slova znamenají.
Exkrement. Slovo, které klidně můžete nahlas pronést i na společenském rautu. Slovo, o kterém můžete psát esej, seminární práci, dokonce i práci disertační, ostatně, jak docela nedávno prohlásil poněkud kulantněji spolek Sisyfos, mnohé ani o ničem jiném nejsou.
Když ale slyšíte “HOVNO“, pak vám mysl nabídne jak kognitivní rovinu, tedy vzpomínky na vaše předchozí zkušenosti s vyšlápnutým hovnem, snad od prvního pohlavku, který jste za to od táty dostali ve 3 letech, kdy Vás vedl do školky.
Pak vám to samé znělé slovo nabídne dokonce smyslové asociace. Přivodí jistý emoční stav.
A hned je Vám též jasné, jak se to hovno bude z podrážky outdoorové obuvi dostávat docela blbě…

Prostě jedno jediné slovo “hovno” vám poskytne najednou celý komplexní životní příběh. A co vám poskytne exkrement… leda tak…

Ne, v žádném případě vás nechci popouzet k vulgární mluvě, k tomu docela stačí stačí výkony pana prezidenta nebo slovenské pražské primátorky.
Jde mi jen o to, abychom si uvědomili, že tlakem na tzv. politicky korektní mluvu se někdy připravujeme o mnohé lidské rozměry komunikace.
Když se snažíme mluvit tak, abychom se nikoho nedotkli, což je asi hlavním cílem toho korektivismu, potlačujeme jeden ze základním smyslů komunikace. Že se komunikace prostě lidí má dotýkat!
A doteky nebývají vždy příjemné, žádané a přátelské. Jsou někdy bolavé, nepříjemné a nepřátelské. Zato jsou vždy lidské. A vždy nesou nějaký smysl, nějaké sdělení.
Bude-li naše řeč taková, že se nikoho nedotkne, tak bude výsledkem to, že se nebude nikoho týkat. Korektivismus se stane novou ideologií prázdných složitých frází a mezilidské dialogy se promění v cosi, co bude silně připomínat blábolení na pokoji schizofreniků. Na medikaci už bude pozdě, přijde doba šoků…

Že nevíte o čem píšu? Hm… a zkusili jste si v restauraci objednat romskou pečeni?

Zdroj: http://petrhroch.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=455698