17. listopad je hlavně můj svátek! Svátek mého lepšího já.

Co vlastně dnes slavím? Oslavuji ten prožitek vzájemného sdílení, otevřenosti, strachu i naděje, který jsem, díky Bohu, zcela autenticky zažíval v těch časech a ještě měsíce po té. Byli jsme si tak blízko, v tom rozlehlém, odcizeném vesmíru života v normalizaci se objevily červí díry, které ohnuly ten zatuchlý časoprostor, od srdci k srdci to najednou nebylo stovky světelných let, ale jen

Sraly na něj mouchy…

Tak nám, paní Müllerová, chtěj’ obnovit trest za hanobení hlavy státu. Že prej je doba vůči ní krutá a lidi jsou sprostý, říká s plnou vahou všech svých kil jistá Benešová, co připomíná domovní důvěrnici z padesátejch, která se vykrmila z nakeťasovaných potravinových lístků. A jeden od bolševickejch fízlů zase povídal, že jako nejsme dobře vychovaný. Že je třeba nám

Odkaz Sv. Martina aneb O stupidním páchání dobra

Sv. Martin je často prezentován jako symbol milosrdenství. Však to znáte: Zželelo se mu polonahého žebráka v mrazu a mečem svým rozsekl svůj plášť na půl a jednu polovinu mu dal… Od malička mi vrtalo hlavou, jestli to ale náhodou nebyla spíš blbost. Napadlo mne totiž, že půlka pláště je docela naprd jak žebrákovi, tak Martinovi. Pominu fakt,