Filmové okénko: Nezpíváme si, Františku… | Všichni dobří rodáci

“Rozhlídni se po polích a poslouchej, jestli si zpívají…” Nezpívají, Františku, doteď nezpívají. A v tom je největší síla tohoto filmového skvostu. Že jeho příběh nekončí, že v něm žijeme dál… A z toho mrazí. A z toho je strašně smutno. Nezpíváme si při práci na polích, nezpíváme si při žádné práci, ztratili jsme radost. Nechali jsme si ji ukrást spolu s tou prací na vlastním,

21. 8. začala zkouška naší hrdosti. Kterou jsme nakonec prožrali…

21. 8. Opět. Zase je “ten srpen”. Měsíc a den, o kterém se v časech mého dětství nesmělo mluvit (70. léta) a v čase mého dospívání byl pro mne znamením revolty (80. léta). Ty díry na fasádách olomouckých domů, na které jsem se tak často ptával svého dědy, ty fakt nebyly od datlů. Ještě dnes na některých jsou patrné, stejně jak prosvítající nápisy

Muž mluvící československy…

A znovu žijeme v zemi, která je ovládaná mužem, mluvícím československy… Pán s podvojným jazykem si kdysi koupil duše národa levným jídlem, Jaroslavem Dietlem, fotbalem v televizi a možností ukojit závist fízlováním. Ne, v těch letech už nebylo třeba se bát o život (až na vzácné výjimky jako byl Wonka). Ani o to, že byste umřeli hlady. Nehrozil koncentrák, vyhlazení rodiny. Pro